Srovnáme-li doby Abraháma a Mojžíše nemůžeme si nevšimnout civilizačního a morálního propadu. Když Abrahám dovedl svůj lid do země Kanaánské, tak Izraelité žili s tamními domorodými obyvateli v relativním míru a shodě. Když se tak stalo po exodu z Egypta bylo již všechno jinak. Putování Kanaánskou zemí se změnilo z poutě na dobyvatelské tažení.Izraelité se střetli s řadou různých kmenů a národností, kteří byli podle bible považování za potomky Chámova syna Kanaána.
Příčiny civilizačního a morálního propadu tehdejších lidí bez ohledu na jejich národnostní a rasový původ lze vidět ve vládnoucím duchu doby. Abrahám žil v době počátečního nástupu dostředivého věku kalijugy, kdy lidé ještě nebyli tak zkažení. Mojžíš přinášel své učení již v době, kdy se kalijuga blížila svému středu a všude vládl egoismus a dostředivost.
Biblická genocida
Zkaženost která v době Abrahámově se naplno projevila v Sodomě a Gomoře v době Mojžíšově zachvátila celý Kanaán. Svědectví o tom nepodává jen Bible, ale i archeologické nálezy z této doby potvrzují velice rozšířený kult lidských obětí. Běžným zvykem v rodinách byla oběť prvorozeného dítěte. O Kanaáncích respektive Amoritech, kteří představovali velký podíl domorodého obyvatelstva se vyjadřovali nelichotivě i sumerské prameny ve 3.tisíciletí př.n.l.
MAR.TU kteří neznají obilí...MAR.TU kteří neznají dům ani město, hlupáci z hor...MAR.TU kteří vykopávají kořínky....kteří si neklekají (aby obdělávali zemi), kteří jedí syrové maso, kteří za svého života nemají domova, kteří nejsou po své smrti pohřbeni.. Oni připravili obilí a zrno jako cukroví, ale Amorité budou jíst aniž rozpoznají z čeho je to připraveno!
Pro objektivitu nutno podotknout, že ne všichni Amorejci byli tak primitivní. V 20.stol.př.n.l obsadili Amorité Mezopotámii a založili zde Starobabylónskou říši. Slavný král Chamurapi, tvůrce jednoho z největších a nejstarších zákoníků světa pocházel z Amorejské dynastie. Amorité v Mezopotámii v 20-16. stol. př.n.l. převzali i sumerské písmo a kulturu.
Když Mojžíš posílal zvědy, aby zjistili „politickou“ situaci v Kanaánské zemi, tak jistě jeho cílem bylo mírové spolužití s domorodci po vstupu Izraelitů do zaslíbené země. Toto jeho přání se však nesplnilo. Jozue podle biblického líčení se svým lidem ještě s pomocí „božího zázraku“ suchou nohou překročil řeku Jordán. Pak však již místo Boha promluvili zbraně. Stejně jako ve chvíli když za Mojžíšova pobytu na hoře Sinaj Izraelité podlehli svým nižším vlastnostem a začali uctívat zlaté tele, tak nyní z nich nízké vlastnosti udělali z šiřitelů čistého duchovního učení, všeho schopné dobyvatele.
Vše začalo bitvou o město Jericho, kde vykopávky potvrdily existenci sídliště a opevnění již z doby kolem roku 9000 př.n.l. Na dobytí města použili Izraelité nekonvenční zbraně. Vedle archy úmluvy to byly nástroje vydávající zvuk, který měl destruktivní účinek na opevnění. Po dobytí Jericha a zmasakrování jeho obyvatel začali Izraelité dobývat jedno město za druhým. Způsob kterým tak bylo konáno nelze nazvat jinak než genocidou.
Hospodin mi řekl: „Neboj se ho! Vydal jsem ho s celým jeho lidem i s jeho zemí do tvých rukou. Naložíš s ním, jako jsi naložil s emorejským králem Sichonem, sídlícím v Chešbonu.“ … Bili jsme je, až z nich nezůstal jediný živý. Všechna jeho města jsme tenkrát dobyli. Nebylo tvrze, kterou bychom jim nevzali – šedesát měst, celý kraj Argob, Ogovo království v Bášanu. … Navíc jsme dobyli veliké množství venkovských osad. Vyhladili jsme je jako proklaté, jako jsme to učinili chešbonskému králi Sichonovi, vyhladili jsme každé město – muže, ženy i děti. Všechen dobytek a kořist z těch měst jsme si pak rozebrali.
Kanaánci si svůj osud připravili svou zkaženosti, stejně jako před nimi obyvatele Sodomy či později Mayové a Aztékové. To však v žádném případě neopravňovalo Izraelity k vraždění či zotročování místních obyvatel. Jednalo se stejně jako dnes o zločin proti lidskosti, za který byli později Izraelité jak nám ukazují jejich dějiny tvrdě trestáni. Pod vlivem egoismu dostředivé doby zapomněli, že být vyvoleným národem znamená druhým sloužit a ne druhé zotročovat, vraždit či ovládat podle domnělé vůle Boha. I dnes slyší řada lidí údajný „boží hlas“, který je vyzývá k násilí vůči okolí. Tato skupina lidí bývá dnes nazvána zcela specificky schizofreniky. Při čtení některých pasáží Bible ve kterých Hospodin vyzývá k vyvražďování celých měst mám dojem, že je psali lidé, kteří trpěli podobnou duševní nemocí.
Filistínští a počátek židovského státu
Druhé tisíciletí před naším letopočtem bylo dobou, kdy Blízkému východu vládli dvě velmoci. Byl to Egypt a Chetitská říše v Malé Asii. Jablkem sváru mezi nimi bylo i území Kanaánu o které se také mezi oběma říšemi bojovalo. Jejich boj nakonec skončil nerozhodně. Uzavřeli mírovou smlouvu a území Kanaánu si rozdělili.
Zlom nastal okolo roku 1200 př.n.l. V té době tehdejší civilizovaný svět Středomoří postihla pohroma. Představovaly jí tzv. mořské národy. Postupně vyvrátili Chetitskou říši, Mykénskou civilizaci a vážně ohrožovali i Egypt.
V podobě národa Filištínů se usadili i v Kanaánu v oblasti dnešní Gazy, i když některé zprávy říkají, že zde v přátelském vztahu s Izraelity žili v době Abraháma. Byli výtečnými válečníky a dokázali vyrábět i železné zbraně.
V několika bitvách porazili i Izraelity a na jistý čas si je i podmanili. Jejich nebezpečí přinutil mnohdy rozhádané izraelské kmeny jímž vládli dosud tzv. Soudci se spojit. Do svého čela si zvolili prvního krále Saula. Za jeho vlády došlo při jednom z mnoha střetů s Filistinci k známé události. Prostý chlapec pastýř David ranou z praku zabil filištínského obra Goliáše a vojsko Filistinů se rozuteklo. David byl jmenován vůdcem armády. Jeho popularita rostla, což se znelíbilo žárlivému Saulovi. Saul začal usilovat o Davidův život a David tak musel uprchnout a skrývat se. Nakonec Saul byl Filištíny poražen a zabit.
Králem se stal David. Až on porazil Filištíny.Ve 4.stol.př.n.l. veškeré zprávy o Filištínech končí. Od jejich jména je však odvozeno slovo Palestina jejímž centrem je dodnes pásmo Gazy.
Král David
David se stal kolem roku 1000 př.n.l. prvním historicky doloženým králem Izraele. Zdaleka nebyl bez chyb- svého přítele poslal do bitvy ve které byl zabit, aby se zmocnil jeho ženy. Přesto byl považován za spravedlivého krále. Nejznámějším činem bylo dobytí Jeruzaléma, kde postavil královský palác. Král David proslul také jako hudebník a skladatel žalmů. Stal se zakladatelem rodu, z něhož údajně pocházel již Ježíš. Jeho postava inspirovala řadu umělců. Připomeňme italského sochaře a malíře Michalangela.
Moudrý král Šalamoun
Za svého nástupcem válkami unavený David vybral svého syna Šalamouna, jehož jméno značí pokojný. Za jeho vlády prožil Izrael 40 mírových let, což bylo v této době nevídané.
Prvním a největším krokem Šalamouna byla stavba chrámu v Jeruzalémě na nejposvátnějším místě-Chrámové hoře. Již v prehistorických dobách na tomto místě pravděpodobně stála megalitická chrámová stavba jejímž pozůstatkem jsou obří balvany v základech chrámu. Pobýval zde i Abrahám a nechal zhotovit oltář pro službu Bohu.
Hlavním architektem stavby se stal Chirám pocházející z fénického města Tyros. Legenda vypráví, že Chirám byl zabit, když odmítl prozradit „mistrovské“ tajemství svým třem tovaryšům. Na legendu o Chirámovi se odkazovali svobodní zednáři, kteří se považovali za pokračovatele v díle mistrů stavitelů Šalamounova chrámu a stavitelů katedrál. Šalamounův chrám byl skvostem své doby, dílo které zcela jistě respektovalo zákony posvátné geometrie. Chrám byl vyzdoben zlatem, drahokamy a nádhernými kresbami. Byla v něm uložena také archa úmluvy.
Šalamoun byl vynikajícím politikem a diplomatem. Slovní spojení šalamounské rozhodnutí, jako něco co uspokojí obě strany konfliktu je používáno dones.
Harém který si zřídil bývá označován jako důkaz jeho prostopášnosti. Ve skutečnosti šlo o prozíravou politiku. Za manželky měl chetitskou princeznu i dceru egyptského faraona s nimiž pak mohl udržovat mír a vyhnout se válkám.
Šalamoun doslova otevřel Izrael světu a země zažila léta prosperity. Vsadil na spolupráci s obchodně a řemeslně zdatnými Féničany. Využíval jejich lodě a z tajemné země Ofir ležící někde v Africe dovážel vzácné kovy.
Široko daleko proslul svou moudrostí a jeho rad si cenili významné osobnosti doby široko daleko. včetně proslulé královna ze Sáby z dalekého Jemenu, která Šalamounovi vyložila budoucnost světa a stala se jednou z jeho manželek.
Šalamoun byl i vynikajícím spisovatelem a básníkem. Traduje se, že napsal přes tisíc písní. Král Šalamoun je považován za jednu z největších představitelů izraelské literatury. Sebral a složil tisíce přísloví a písní, jeho sbírky jsou součástí několika knih Bible. Řada jeho přísloví po čase zlidověla a dostala se do hovorové mluvy mnoha národů, např.: „Pýcha předchází pád“, „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, „Marnost nad marnost“, „Nic nového pod sluncem“ a další.
V neposlední řadě prováděl i exorcismus-vymítání nečistých duchů, tedy činnost typickou pro kněžská povolání což naznačuje znalosti vědění kabaly.
Šalomounovi je vyčítáno, že Izrael otevřel světu přes příliš a umožnil, tak nástup modloslužebnických kultů. Je zvláštní však, že titíž kritici nepovažují za hřích vyhlazování jiných národů, pokud stály Izraelitům v cestě. Šalamoun jako člověk měl jistě své chyby. Přesto se zapsal do dějin Izraele se zapsal zlatým písmem a to především tím, že jeho země žila v míru a v mnohém mohla být vzorem zemím okolního světa.
---pokračování příště----
