Srbsko musí padnout na kolena

Tato slova vyšla 24.5.1992  z úst německého ministra zahraničí Klause Kinkela. Velice se podobala slovům německého císaře Viléma II, krátce po sarajevském atentátu na následníka Rakouského trůnu Františka Ferdinanda v roce 1914 : „Ze Srbskem je třeba se vypořádat co nejrychleji“.

H.Tachi a M.Albrightováz internetu

Konfliktu na Balkáně jsem se rozhodl věnovat tento článek. Zejména proto, že jej stále obchází spousta mediálních lží a polopravd. Tou hlavní je svádění téměř veškeré odpovědnosti za vypuknutí a násilnosti v konfliktu na Srbskou stranu, ač svůj díl viny nesou všechny strany konfliktu. V první části uvedu některá historická fakta. V druhé se zamyslím nad některými otázkami s konfliktem spojenými.

Historické kořeny Jugoslávského konfliktu 

 V 6 stol. přicházejí na Balkán první Slované. Postupně vzniká stát Srbů s  pravoslavným křesťanstvím a stát Chorvatů s orientací na katolický Řím. V roce 1389 je v bitvě na Kosově poli poraženo srbské vojsko rozpínajícími se Turky. Celý Balkán se stává součástí Turecké Osmanské říše. Část Slovanského obyvatelstva Bosny a Albánci dobrovolně přijímají islám a získávají tím řadu privilegií vůči těm, kteří zůstávají křesťany. Dochází k prvním etnickým střetům mezi pozdějšími aktéry konfliktů. V 19. stol. moc Turků na Balkáně slábne.  Obnovuje se nezávislost Srbska a zároveň  území dnešního Chorvatska a Bosny zabírá Rakousko-Uhersko. Právě spor o území Bosny, kde žije početná Srbská menšina mezi Srbskem a Rakouskem se stává rozbuškou, která spustí  roku 1914 první světovou válku. Srbští nacionalisté zavraždí v Sarajevu následníka rakouského trůnu. Srbská vláda se od činu distancuje, to ale Rakušanům nestačí. Dávají Srbům ultimátum, které se rovná kapitulaci. Srbové ultimátum odmítají. Začíná válka. 

Srbové kladou proti přesile statečný a houževnatý odpor. Jen s pomocí Německých a Bulharských  jednotek se daří Srby zahnat, ale ne porazit. Srbsko nakonec v roce 1918 okupanty ze své země vyhání.  Po válce se Americký ministr zahraničí Robert Lansing vyjádřuje o Srbech s velkým uznáním: „Až se budou psát dějiny této války, jejich nejslavnější kapitola se bude jmenovat Srbsko. Srbská armáda svojí odvahou konala divy a srbský národ vytrpěl neuvěřitelné útrapy. Takové sebeobětování a vytrvalost nelze ponechat bez povšimnutí – musejí být odměněny“.  A Srbové skutečně odměněni jsou. Vzniká autoritativní stát „ Království Srbů, Chorvatů a Slovinců“, poději známý pod slovem Jugoslávie ve kterém hrají prim právě Srbové. Dominance Srbů se brzy znelíbí ostatním národnostem, které začínají přemýšlet  o tom, jak se z područí Srbů dostat.

 V roce 1941 jím k tomu dá příležitost nacistické Německo.  Jugoslávska vláda nejdříve podepíše pakt s Hitlerem, ale vzápětí je svržena. Srbové to vítají v ulicích slovy „ Raději vojenskou porážku, než potupnou spolupráci s Hitlerem“. Hitler zuří. Musí odložit plán Barbarossa o dva měsíce. Jak se později ukáže, budou Němcům zoufale chybět.  Jugoslávská armáda je rychle poražena a  Srbsko je okupováno. Chorvatsko vyhlašuje katolický fašistický stát ve kterém chorvatští ustašovci masakrují srbskou menšinu, tak brutálně, že i pro Němce je to až příliš. Četnici, jak jsou označování převážně Srbští nekomunističtí partizáni se to snaží Chorvatům vracet. Komunističtí partyzáni pod vedením komunisty  J.B. Tita ( syna Chorvata a Slovinky ) bojují proti všem: Četnikům, Ustašovcům a Němcům. I přes silné nasazení a teror  je Němci nedokáží porazit. V roce 1945 partyzáni spolu se Sovětskou armádou Jugoslávii osvobozují. 

Po válce se moci ujímá J.B.Tito. Vzniká Socialistická federativní republika Jugoslávie. Tito se postupně odkloňuje od komunistického bloku, vyhlašuje neutralitu za což si ve východním bloku vysluhuje přezdívku „ Krvavý pes“. Titovi se daří díky autoritativnímu stylu vlády tlumit národnostní rozepře a až do své smrti roku 1980 udržuje v zemi poměrný klid a stabilitu. Koncem 80 let se blíží éra komunismu ke svému konci v Evropě i Jugoslávii. Tím, ale opět spolu s politickou demokratizaci vzrůstá síla nacionalismu, který po roce 1990 vede v Jugoslávii k spuštění dalšího etnického konfliktu. 

Z Balkánu se opět stává pověstný sud prachu díky střetu tří světů. Již od 19 stol. se zde střetávají velmoci. Katolické Chorvatsko a Slovinsko je tradičně podporované západem. Pravoslavné Srbsko Ruskem. A muslimská komunita má napojení na islámský umírněný, ale i radikální svět.

Vypuknutí konflikt ve Slovinsku a Chorvatsku 

V roce 1991 nejdříve Slovinsko a Chorvatskovyhlásilo jednostranně nezávislost na Jugoslávii. Následoval ozbrojený konflikt. Válka ve Slovinsku byla jen krátká. Jugoslávská armáda se brzy stáhla. V Chorvatsku byla situace těžší díky přítomnosti významné Srbské menšiny, která s nezávislosti země nesouhlasila a požádala Jugoslávskou federální armádu o pomoc. Došlo k vypuknutí chorvatsko-srbské války s násilnostmi na obou stranách, která vedla k rozdělení Chorvatska na samostatný Chorvatský stát a na republiku Srbskou Krajinu, kde žilo převážně Srbské obyvatelstvo. Existenci srbské krajiny ukončila krátká chorvatská ofenzíva v roce 1995, kdy Chorvatská armáda část krajinských Srbů zmasakrovala a část zahnala do Srbska. Chorvatský generál Gotovina za to dostane později v Haagu 24let vězení. 

V roce 1991 vyhlašuje svojí nezávislost také Makedonie a opět přes odpor početné srbské menšiny i Bosna a Hercegovina. 

Postoj mezinárodního společenství k Jugoslávskému konfliktu 

Klíčovou roli v rozpadu Jugoslávie hraje Německo. Na půdě Evropského společenství se mu podaří dotlačit ostatní státy na konci roku 1991 k rychlému uznání samostatnosti Chorvatska a Slovinska a v roce 1992  i  Bosny a Hercegoviny. Velkým podporovatelem Chorvatské nezávislosti byl Vatikán. Jak se později ukáže, část peněz které byly použity k dosažení nezávislosti byly tajně Vatikánem uschované peníze fašistických ustašovců. 

V západních médiích byl konflikt líčen jako boj demokratů Slovinců, Chorvatů, Bosňáků proti srbským komunistům. Do této mediální masáže se bohužel zapojil u nás i tehdejší prezident Václav Havel, zatímco Václav Klaus odmítal vidět tento konflikt jednostranně. 

Na stranu Srbska se nesměle postavilo pouze Rusko. V roce 1999 při útoku NATO na Jugoslávii přes veto Ruska a Číny v Radě bezpečnosti se dostaly vztahy USA-Rusko na bod mrazu a hrozily v jisté chvíli až rozpoutáním vážného konfliktu mezi západem a Ruskem. Zajímavou události během náletů bylo vybombardování Čínské ambasády v Bělehradě. Američané říkají, že to bylo omylem. Někteří, ale hovoří o záměru. Útok měl prý otestovat Čínskou reakci. 

Válka v Bosně a polopravda o Srebrenici 

Nejkrutěji probíhal konflikt v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1995. Bosna byla zemí, kde žili tři etnické skupiny: Srbové, Chorvati a bosenští Muslimové. Spouštěcím momentem konfliktu byl výbuch na Sarajevském tržišti, který zabil mnoho civilistů. Z útoku byli obviněni ihned Srbové, třebaže  po čase jeden Britský novinář odhalil, že se jednalo o dobře promyšlenou muslimskou provokaci. Následná válka byla skutečně krvavá. Bojovali proti sobě všechny tři strany konfliktu a všechny tři strany páchali válečné zločiny. Přesto se stále hovořilo převážně jen o Srbských zločinech. Srbská strana jako jediná musela čelit leteckým útokům NATO. Dokonce díky mezinárodním sankcím a vyloučení Jugoslávie z Mezinárodní zdravotnické organizace zemřelo v Srbsku řada lidí včetně dětí na nedostatek potřebných léků. 

Stále v médiích přetřásána Srebrenica byla za války muslimským centrem, ve které měl svou základnu jistý Naser Orič. Jeho jednotky jejichž součásti byli i mudžahedíni z muslimských zemí proslulí svou ukrutností, systematicky znásilňovaly a zabíjely srbské civilní obyvatelstvo z okolních vesnic. Srbské jednotky nakonec Srebrenicu dobyli a jejich vojáci pocházejí z oblastí zasažených muslimským vražděním se pomstili  na muslimských civilistech. Existují svědectví, že právě o to Oričovi šlo. Terorem na Srbech chtěl vyprovokovat jejich tvrdou odvetu a přinutit tak země NATO aby se zcela postavily na muslimskou stranu a Srby definitivně rozdrtily. 

Válka byla ukončena roku 2005. Bosna a Hercegovina se stala jakousi volnou federací republiky srbské, chorvatské a muslimské s přítomnosti mezinárodních jednotek dohlížejících na dodržování příměří. Napětí je tam ale cítit až dodnes. 

Válka o Kosovo 

Kosovo je nevelké území, které je pro Srby kořenem jejich státnosti. Nachází se zde řada prastarých Srbských klášterů a kostelů. V době Turecké nadvlády se v Kosovu usidluje albánská muslimská komunita. Za 2 sv. války Albánci spolupracující s Německem, vraždí a vyhánějí místní Srbské obyvatelstvo. Nicméně i přesto po válce dostalo Kosovo od Tita autonomii v rámci Srbska. Nastala prudká populační exploze kosovských Albánců. Místní Srbové začali být opět utlačováni. V roce 1990 reagoval Srbský prezident Miloševič na Albánské nepokoje zrušením autonomie Kosova. 

V roce 1996 v Kosovu vznikla Kosovská osvobozenecká armáda UCK. a začala proti Srbům organizovat teroristické akce. V roce 1998 se Miloševič rozhod proti teroristům rázně vojensky zakročit. USA zpočátku  považovala UCK  za teroristickou organizaci také. Vše se začalo měnit na podzim roku 1998. Američané začali hledat záminku pro útok na Jugoslávii. Stalo se jím malé kosovské městečko Račak. V Račaku byla nalezena těla 45 Albánců, které podle UCK  zavraždili Srbové, podle Srbů a dvou francouzských novinářů to byli v boji padlí bojovníci UCK převlečení do civilních šatů. Srbům bylo dáno ultimátum. Jeho přijetí by znamenalo faktickou okupaci Jugoslávie vojskem NATO. 

Když Miloševič odmítl na ultimátum přistoupit, NATO zahájilo 24.3.1999  leteckébombardování Jugoslávie. Bomby nedopadaly jen na vojenské, ale i civilní cíle. Byly ničeny mosty, elektrárny i státní televize, přibývalo civilních obětí. Země byla zamořena toxickým ochuzeným uranem ze střel vypálených NATO.  Po 72 dnech bombardováni bylo dohodnuto příměří. Jugoslávské jednotky opustily Kosovo, které se stalo protektorátem mezinárodního společenství. Právně ale zůstalo součásti Srbska. 

Následovala Albánská odplata. Většina Srbů a dalších menšin, především Romů  byla z Kosova vyhnána. Řada pravoslavných kostelů vypálena. Kosovští radikálové se pokusily vyvolat nepokoje i v Albánci obývaných oblastech  Srbska a Makedonie. V roce 2008 vyhlásilo Kosovo  vedené premiérem Tachim, mimo jiné podezřelým z vražd a z obchodů s lidskými orgány nezávislost. I přes tlak USA jeho nezávislost  uznalo zatím jen menšina států OSN. Prvními evropskými zeměmi které tak učinili byli bývalí aktéři Mnichovské dohody.  Zásluhou ministra Schwarzenberga a Topolánkovy vlády k ním nyní patří na rozdíl od Slovenska i Česká republika. 

Mezinárodní soudní tribunál v Haagu jako výsměch spravedlnosti 

V roce 1993  byl zřízen v Haagu tribunál pro potrestání válečných zločinců ze zemí bývalé Jugoslávie. Od samého počátku se ukázalo, že zdaleka neměří stejným metrem pro všechny.

 Soud nejpřísněji posuzuje Srby. Před tribunálem stanuli všichni hlavní vůdci Srbů jako je Miloševič, Karadžič,  či nyní generál Mladič. S podstatně větší  benevolencí byli posuzování chorvatští váleční zločinci a nejméně přísně jsou posuzovány zločiny bosenských muslimů. Není mi známo zda za válečné zločiny by byl v Haagu odsouzen byť jediný Kosovský Albánec. Bývalý premiér Haradinaj byl po zastrašování a vraždách svědků zproštěn obžaloby. Bývalá předsedkyně soudu Carla del Ponteová ve své vzpomínkové publikaci také potvrdila, že v době její působnosti nebylo soudu umožněno vyšetřovat vážná podezření o obchodu kosovskoalbánské mafie a UCK s lidskými orgány zajatých Srbů. Soud se výslovně odmítl zabývat i šetřením válečných zločinů politiků a vojáků Spojených států amerických a dalších členských zemí NATO. 

TŘI OSOBNÍ ÚVAHY  

Důvody proč jsou Kosovští albánci západem podporováni ? 

Jeden Americký diplomat prohlásil. Své přátele si vybíráme podle cílů jaké máme. Cílem bylo srazit na nohy odbojné Srbsko, vybudování americké vojenské základny v oblasti a získat kontrolu nad místními surovinovými zdroji.  Skutečné či domnělé čistky ze strany Srbů sloužily jako skvělá záminka k vojenským akcím vůči Bělehradu.

Další důvod vidím v existenci vlivné Albánské lobby v USA sahající do nejvyšších pater tamní politiky. Pověstná svým vlivem a krutostí je i v ČR Kosovsko-albánská mafie, která vyrůstá ze samých základů Albánské společnosti, založené na rodových klanech. Mafie bohatne na obchodech s drogami, zbraněmi, lidmi a lidskými orgány. Ovládá a řídí politiku a ekonomiku nezávislého Kosova. Existují indicie o jejím propojení i s čečenskou mafií či islámskými teroristy. Je schopna finančně korumpovat politiky či účinně zastrašovat příslušné orgány jako jsou vyšetřovatelé či soudci včetně Mezinárodního soudního tribunálu, který se zločiny bývalé UCK odmítá zabývat. 

Mezi Kosovskými Albánci je jako v každém etniku mnoho slušných dobrých a nesmírně obětavých lidí. Řada z nich byla za skutečnou či domnělou spolupráci ze Srby zmlácena, vyhnána či zavražděna svými soukmenovci. Přesto je mentalita tohoto etnika pro Evropana těžko pochopitelná. Vychází z odlišného vnímání morálky a lidského života než je u nás běžné. Stále je zde živá tradice krevní msty. Mentalitu části kosovských Albánců podobnou Čečencům dokumentuje dobře jeden záběr z dokumentárního filmu Oloupené Kosovo. Skupinka kosovsko-albánských dětí tam nadává do katolíků: "Ty jedna blbá matko Terezo, podřízneme ti krk, ty jeden katolíku."  Jen mimochodem. Nejvíce peněz je v Kosovu nyní věnováno na výstavbu mešit. Když skupina aktivistů protestovala nedávno proti návštěvě kosovské prezidentky na konferenci Forum 2000 v Praze, právě procházející katolický kněz Tomáš Halík na to reagoval slovy Ať žije nezávislé Kosovo!. Je paradox, že řada představitelů katolické církve hlasitě podporovala humanitární bombardování Jugoslávie a stála na straně kosovských Albánců ( zdaleka to není názor katolíku všech, jen jejich části). Když se podíváme, jak Američané v 80letech podporovali bin Ladina v boji ze Sověty nepřekvapuje mně to. Podobné to bylo před Mnichovem v roce 1938, kdy Angličané a Francouzi byli ve sporu mezi Němci a Čechy o pohraničí na Německé straně, vidíce více v  postoji Čechů než Němců ohrožení Evropského míru. 

Proč chtělo Německo a západ srazit Srby na kolena ? 

Srbové byli vždy hrdí nacionalisté, kteří se nikomu zcela nepodrobili ať již to bylo v době Turecké nadvlády, první světové války, či německé okupace. Možná proto část Němců nemůže odpustit Srbům úspěšně vzdorujícím jejich přesile podíl na porážce ve dvou světových válkách 20 stol. 

Dalším důvodem byla neochota Srbů podrobit se jako jediná země bývalé komunistické Evropy ekonomickému neoliberalismu, globalizaci a politice nového světového řádu, který prosazuje hlavně USA ovládaná nadnárodními koncerny  a finančními korporacemi. Cílem bombardování a všech sankcí  bylo zlomit odpor srbského vedení a národa vůči těmto snahám. Donutit Srbsko k naprostému otevření svého trhu západním korporacím, které podobně jako u nás přes různé privatizační projekty mohou levně získat státní majetek. Vykořenit ze Srbů jejich silnou národní, kulturní a duchovní tradici. Tu pak nahradit plytkou konzumní kulturou a úctou k dolaru. Tímto oslabit národní sebevědomí Srbů do té míry, aby národ  přijímal pokorně všechna nařízení přicházející ze západu a již nikdy nebyl schopen vzdoru jako mnohokrát v jeho dějinné tradici.

 Z části se to i podařilo. Nepřítel západu č.1, autoritativní prezident Miloševič byl svržen. Po volbách se k moci postupně dostali spíše prozápadně orientované strany. Srbsko vydalo do Haagu poslušně všechny ty o které tribunál požádal. Odtržením Černé Hory byl dokončen rozpad Jugoslávie. Mnozí Srbové usilují o vstup do EU a naivně v ní vidí svojí budoucnost. Přesto si Srbové ještě stále uchovávají jistý díl nezávislosti. Ani pod velkým tlakem ale dosud neuznali nezávislost Kosova. Takže si myslím, že zlomit srbský národní duch se ještě nepodařilo.

Duchovní aspekt konfliktu 

Současný konflikt byl jen pokračování těch minulých, na chvíli přikrytý pokličkou autoritativního režimu. Příčinu utrpení Srbů a dalších národnosti vidím v tom co Indové nazvali slovem karma. Domnívám se, že do osudově těžce zkoušených národů se mimo jiné rodí ti, co se podobných násilností sami dopouštěli v minulých životech, třeba jako příslušníci jiných etnik. Nyní důsledky svých činů musí prožít sami na sobě. Karma neuhasne do doby, kdy si zdejší lidé a národy vzájemné křivdy neodpustí a navzájem se nesmíří.

Možná k tomu má napomoci i duchovní událost, která se stala roku 1981 v malém městě v Bosně a Hercegovině- Medžugorji. Několika dětem se zde zjevuje krásná paní, křesťany vnímaná jako panna Marie. Vybízí nás k modlitbě za mír, k očistě srdce. V roce 1984 vyslovila tato slova „Nemyslete na války, tresty a zlo, protože když to uděláte, ocitnete se na cestě k nim. Vaším úkolem je přijmout božský mír, žít v něm a šířit jej.“ Jinými slovy řekla, že počátek každého štěstí či neštěstí se skrývá v naší mysli, v tom, jak a na co myslíme.  V době války se skoro zázračně Medžugorji válka vyhýbá. Dva granáty, které zde dopadly nevybuchly. Zjevení zde pokračují s menší intenzitou až dodnes. Z Medžugorje se stalo známé poutní místo bohužel již příliš zkomercionalizované.

Zdroje:

 http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Jugosl%C3%A1vii- O válce v Jugoslávii

http://www.webchorvatsko.cz/?page_id=775- Výňatek z knihy "Žaluji" od Rajka Dolečka

http://www.youtube.com/watch?v=Fgk0rAF9eD8- Uloupené Kosovo- dokument ČT

http://www.youtube.com/watch?v=xrB91rUGoDU- Přednáška Rajko Dolečka o dění v Jugoslávii