Je to jen pár dní od zveřejnění zprávy, že neutrina jsou nakonec přece jen pomalejší než světlo. Prý za původní chybná měření může jakási závada na technickém zařízení. Vědci tuto zprávu přijali s velkou úlevou. Představa, že by stávající teorie se měly zhroutit jako domeček z karet jím naháněla hrůzu. Opomněli, ale fakt, že nebyl to jen italský experiment, který naznačoval, že by neutrina mohla být rychlejší než světlo. Již v roce 1987, když astronomové zaznamenali výbuch supernovy ze sousední galaxie přiletěla neutrina na Zemi o pár hodin dříve než světelné fotony. Viz http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121359557-port/michaelovy-experimenty/741-neutrina-rychlejsi-nez-svetlo/
vesmírná galaxiez internetu
Je to, ale opravdu tak, že by objev rychlejších neutrin než světlo znamenal pád speciální teorie relativity vylučující vyšší rychlosti než je rychlost světla? Je možné tuto rychlost nějak přece jen překonat i v rámci stávající fyziky? Nejen těmito otázkami, ale i filozofickými důsledky těchto poznatků se chci věnovat v tomto článku. Nejsem sice fyzik, ale fyzika mně vždy zajímala a také jsem jí ještě nedávno učil na jedné SŠ.
Newton a klasická fyzika
Byl to Isaac Newton, který položil na konci 17. stol. základy současné fyziky svými pracemi v oblasti mechaniky ( pohybové zákony, zákon gravitace ). Je jistým paradoxem, že se daleko více než fyzice věnoval bádání na poli alchymie, oboru který dnes chápeme spíše jako pseudovědu.
V 19 stol. byly formulovány zákony termodynamiky, elektromagnetismu a optiky, čímž se dokončil vznik tzv. klasické fyziky. Fyzika slavila úspěch na všech frontách. Popsala přesně pohyby planet či fungování strojních mechanismů. Profesoři fyziky dokonce začali doporučovat svým žákům, raději studium jiných oborů, protože se domnívali, že ve fyzice již bylo vše objeveno.
Málokdo tušil, že drobné nedostatky v dosavadních teoriích spustí doslova fyzikální revoluci, která otřese dosavadní představou o vesmíru, jako o statickém a neměnném celku složeném z přesně ohraničených atomů s dokonale předpověditelným chováním.
Speciální teorie relativity a princip nepřekročitelnosti rychlosti světla
Psal se rok 1905, kdy mladý úředník na patentovém úřadě Albert Einstein zveřejnil svou speciální teorii relativity. Svým slavným vzorcem E=m x c2 popsal hmotu jako energii. Širokou veřejnost, ale nejvíce asi překvapil tvrzením, že pohybuje-li se kosmonaut blížící se rychlosti světla bude z pohledu pozemského pozorovatele stárnout daleko pomaleji než pozemšťan. Z výpočtů vyplývalo, že k urychlení tělesa či částice na rychlost světla by bylo třeba jí dodat nekonečnou energii. Experimentální měření STR potvrdily a tak se z rychlosti světla, jako hraniční rychlosti ve vesmíru zrodilo hlavní „dogma“ moderní fyziky.
Obecná teorie relativity a „nadsvětelná“ rychlost
Nicméně, že toto dogma lze obejít, prokázal opět sám Einstein řešením rovnic Obecné teorie relativity, na které pracoval i při svém pobytu v Praze. V této teorii spojil představu hmoty, gravitace, prostoru a času. Zjistil, že skutečný prostor je zakřivený a i čas běží v blízkosti silných gravitačních polí jinak než v okolí. OTR sehrála klíčovou úlohu v kosmologii a při studii černých děr. OTR připouští dva způsoby jak obejít omezení rychlost světla. První způsob představuje zkrácení dráhy pohybu mezi dvěma body působením cílené zaměřeného gravitačního paprsku, které zkrátí vzdálenost bodů v prostoru. Druhý způsob představuje využití stávající ( např. černé díry ) či vytvoření nové červí díry , která spojí dva body prostoru libovolně vzdálené tak, jako když spojíme dva konce jednoho papíru. Tímto způsobem můžeme urazit libovolnou vzdálenost prakticky v nulovém čase tzv. hyperprostorem.
Dnes se hovoří o zakřivení prostoru pouze v souvislostí s gravitací. Lze však předpokládat, že podobný účinek na prostor a čas má každé libovolné silové pole dostatečné intenzity.
Existují svědectví o tzv. Filadelfského experimentu, který proběhl v roce 1942 pod vedením Einsteina, Tesly a Neumanna, který způsobil vytvoření červí díry použitím extrémně silného elektromagnetického pole s velice neblahými následky pro posádku lodi.
Jsou ale zdokumentovány i narušení časoprostoru v místech určitých geologických anomálii. Příkladem je známý Bermudský trojúhelník kde občas dochází k mizení lidí, letadel a lodí či posunům v čase. K velmi kuriózním dějům dochází např. také na místě zvaném Oregonský vír, kde rovněž působením místních zemských sil vzniká jak antigravitace vedoucí ke kurióznímu pohybu některých předmětů nahoru a celá řada dalších zajímavých jevů.viz. http://www.youtube.com/watch?v=dbBpAoYCYZk
Kvantová fyzika a „nadsvětelná rychlost“
Další příklady jevů, které obcházejí omezení rychlosti světla představuje kvantová fyzika. Je to teorie, která přinesla revoluci do zkoumání mikrosvěta. Prokázala, že částice která může nabývat pouze určitých hodnot energie je zároveň vlnou. Formulovala princip neurčitosti ( nemožnosti určit zároveň polohu či energii částice) s jehož interpretací si fyzikové lámou hlavu dodnes. Kvantová fyzika popsala dva jevy, kdy příroda obchází omezení rychlosti světla.
Tím prvním je tzv. tunelový jev. V mikrosvětě se částice poměrně často chová tak, že najednou zmizne a objeví se ve stejném okamžiku na jiném místě, aby se opět po čase přesunula dál, třeba na konec vesmíru. Jev je tak bizardní, že se částice může v daném čase vyskytovat zároveň na více místech najednou ( kvantová superpozice) a přesuny částic mohou probíhat i do jiného času- při některých experimentech v urychlovačích byl výsledek experimentů zaznamenán dříve než začátek.
I když většina fyziků toto popírá existují svědectví o obdobných jevech i v našem běžném světě. V tzv. strašidelných domech- Poltergeist byly několikrát zdokumentovány popisy chování předmětů denní potřeby, kdy doslova mizely při letu, aby se objevovaly za stěnou či v jiném patru obydlí. Jsou popsány případy lidí, kteří vyprávěli, že se najednou ocitli v minulosti, či budoucnosti. A existují i případy lidí kteří byli viděni na více místech zároveň ( p. Pio).
Dalším příkladem jevu kdy se uskutečňuje komunikace rychleji než světlo představuje tzv. Einstein –Podolski-Rose experiment. Bylo zjištěno, že za jistých okolností mohou spolu částice komunikovat okamžitě bez jakéhokoliv časového zpoždění ať již je dělí jakákoliv vzdálenost.Obdobou komunikace mezi částicemi nadsvětelnou rychlostí v našem světě mezi lidmi a živými organizmy je přenos psychických a biologických sil na dálku co umožňuje telepatie jako univerzální komunikační jazyk ve vesmíru, léčení na dálku bioenergií a telekinezi- cílené psychické působení ducha na hmotu ať již se nachází kdekoliv.
Kvantová gravitace
Až dosud jsem popisoval kvantovou teorii a OTR odděleně jako dvě teorie popisující dva různé světy. Jeden svět velmi malých rozměrů a druhý svět velmi velkých rozměrů. Jedním z hlavních cílů dnešní fyziky je tyto dva světy sjednotit v jeden. Hledaná teorie byla nazvána kvantovou gravitaci a bývá označována jako klíčová součást pyšně označované „ teorie všeho“ s ambicí vysvětlit všechny základní fyzikální skutečnosti formou jedné ucelené teorie.
Filozof J.Zezulka v knize Bytí vypráví zvláštní duchovní zážitek. „Ve vizi stál na břehu moře a do ruky uchopil zrnko písku. Po chvíli se zrnko v představě začalo zvětšovat víc a víc až viděl jeho jednotlivé atomy. Vybral si jeden z nich a tu zjistil, že jeho jádro je vlastně slunce a obíhající elektron je planeta podobná Zemi. Když na ní stanul, vše probíhalo podobně jako na zemi ač z našeho pohledu je atom nepatrným tělískem a elektron oběhne kolem jádra ve zlomku sekundy. Poté se začal opět zmenšovat a nořit se do dalšího vesmíru a dalšího vesmíru až nakonec se vrátil zpět odkud se vydal na cestu“
Myslím si, že tato vize může být jistou inspirací hledačům této teorie kvantové gravitace.
Fyzika čtvrtého rozměru
Žijeme v trojrozměrném světě. Dělíme vzdálenosti na velké a malé. Časy na krátké a dlouhé. Věci a jevy vnímáme od sebe ostře oddělené a zpravidla na sobě nezávislé. Podobně vnímáme i sebe. Jako oddělené bytosti. Naučili jsme se krásně popisovat trojrozměrný svět. Rozpitvali jsme ho až na elementární částice.
Trojrozměrná realita je, ale jen části něčeho co nazýváme čtvrtým rozměrem. Je to realita ve které vše co je v 3D rozděleno tvoří celek. Je to místo či stav ve kterém není rozměr ani čas. Minulost a budoucnost trvá zároveň. Vše je teď a nyní.
Nikola Tesla kdysi napsal „ Až začne fyzika zkoumat nefyzikální jevy, udělá velký pokrok“ . V duchu tohoto výroku si myslím, že pokrok ve fyzice může nastat až ve chvíli, když se odkloní od materialismu, když uzná realitu vyššího duchovního světa.
Fyzika a universum
Pak najednou se fyzika vrátí do dob již dávno zapomenutých. Do dob, kdy věda a náboženství tvořily nerozlučný celek. Do dob kdy vznikala alchymie a hermetické vědy, které propojovaly poznání přírody s duchovní skutečností.
Vědec se stane zároveň duchovním pracovníkem, který tak , jak bude rozvíjet poznání svého oboru, bude se i poznáváním sám vnitřně měnit. Bude v něm sílit vědomí jednoty všeho Bytí a pokora vůči poznanému řádu. Stále více bude vnímat, že za vším se skrývá neviditelné univerzální Bytí které různé kultury nazvaly slovy Bůh, Absolutno či Podstata. A nakonec pozná, že sám je tou jednotou. Tím dojde tam, kam nakonec došel i Komenského poutník, kdy po dlouhém bloudění světem nakonec v sobě samém nalezl Ráj srdce jako skutečný cíl cesty.
