Je existenční minimum 2200Kč měsíčně skutečným existenčním minimem?

Česká vláda na včerejším zasedání odmítla návrh ministryně Jany Maláčové, na zvýšení existenčního minima o 200Kč na příští rok. I přes inflaci zůstává tato částka stále stejná jako před sedmi lety.

Zkusme si položit základní otázku. Je částka 2200Kč měsíčně dostatečná pro lidské existenční přežití, jak vyplývá z jejího názvu? Abychom došli k odpovědi, musíme částku vydělit počtem dnů v měsíci a dojdeme k hodnotě přibližně 73Kč na den. Podíváme-li se na běžné ceny zboží a služeb je zřejmé, že za tuto částku je možné si pořídit pouze velmi skromné denní jídlo. Tedy na léky a zubaře, jízdné na vlak či autobus, jakékoliv skromné oblečení a obuv, hygienické, čistící a domácí potřeby žádné peníze člověku pobírajícímu pouze existenční minimum nezbudou.

Reálně tedy v ČR žít za tuto částku nelze. S životním minimem 3400Kč měsíčně je to sice o něco lepší, ale opravdu jen nepatrně. Pokud je člověk odkázán pouze na tento příjem může ve společnosti reálně přežít jen tehdy, když mu finančně pomáhá někdo další, krade, či má větší počet dětí, za které bere sociální dávky a ze kterých přežívá na jejich úkor.

Přes všechna tato fakta se zde stále panuje mýtus, který bohužel přiživuje i pan prezident, že tady máme štědrý sociální stát, díky kterým někteří lidé odmítají pracovat. To se může opravdu týkat jen rodičů s velkým počtem dětí a tady se nabízí jediná cesta, kde je možné sociální dávky omezit, aby se z rození dětí některými skupinami obyvatel nestal byznys. Jinou kapitolou jsou doplatky na bydlení, které souvisejí s  problémy spojenými s „podnikateli s chudobou“ vlastnícími ubytovny pro sociálně slabé.

Objevuje se argument, že práce je nyní dost pro všechny a že zvýšení existenčního a životního minima by příliš zatížilo státní rozpočet. Pominuli statistiku předkládanou paní Maláčovou, podle které 62 procent lidí s příjmem odvislým od výše existenčního minima objektivně nejsou schopni pracovat, ptám se, zda potřebná částka bude k dispozici, až znova přijde hospodářská krize, poklesnou příjmy státního rozpočtu a o jedno volné pracovní místo se bude opět ucházet 20 uchazečů jako před několika lety?

V tom okamžiku může vést nízká výše existenčního minima po letech konjunktury i k velkým sociálním výbuchům, podobným, ke kterým došlo nedávno ve Francii. Jsou chvíle, kdy šetřit na těch úplně sociálně nejslabších se sakra nevyplatí a výsledné celospolečenské škody pak velice převýší krátkozraké úspory státu v sociálních výdajích.

Každý člověk, který žehrá na sociální stát a pomoc těm nejslabším by si měl uvědomit, že do podobného osudu se může dostat i on sám. Stačí jen kombinace několika špatných životních okolností: rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání a je z vás člověk na ulici. Proto by v zájmu každého zde měl být funkční sociální systém, který dokáže na všechny tyto okolnosti reagovat a umožní i člověku i tyto životní okolnosti existenčně přežít.