Atentát na Heydricha

Dnes je to 70 let co byl v Praze spáchán nejúspěšnější atentát druhé světové války na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Již od této doby se vedou diskuze o oprávněnosti či neoprávněnosti atentátu. Nevybral si atentát až příliš vysokou daň na civilním obyvatelstvu? Vždyť poté byly vyvražděny Lidice, Ležáky a mnoho dalších Čechů skončilo na popravišti.

Heydrich a svatováclavská korunaz internetu

Hitler a Češi

Než se dostanu k vlastnímu atentátu, vrátím se hlouběji do historie. Je paradoxem, že jediným přítelem mladého Adolfa Hitlera byl český rodák Kubiczek. V době kdy oba pobývali ve Vídni si Hitler poprvé všiml místní české komunity. Později sám o Češích napsal. Když si pozorněji přečteme jeho slova vidíme, že i když Slovany pohrdal, k Čechům měl poměrně pozoruhodný respekt: Vůči Čechům je nutná ostražitost. Jsou mazaní, aby nevzbuzovali nedůvěru svých okupantů, a jsou obdivuhodní, když hrají roli podrobených. Je pravda, že s tím mají pět set let zkušeností! Viděl jsem je v činnosti ve Vídni během svého mládí. Přicházeli bez peněz a v obnošených botách do ulic města, rychle získali vídeňský přízvuk- a jednoho dne jsme byli docela překvapeni, když získali klíčové postavení.

Když se Hitler rozhodl uskutečnit svůj sen o světovládě, jeho první a největší překážkou byli Češi. Československo bylo ve druhé polovině 30.let jedinou demokratickou zemí střední Evropy. Mělo spojeneckou smlouvu s Francii a Sovětským svazem. A také mělo dobře vyzbrojenou armádu a systém pohraničních opevnění. I  k československé armádě měl vůdce třetí říše respekt: „ Češi, patolízalové, dokud jsou neozbrojeni, se stanou nebezpečně arogantní, když se jím dovolí navléci si uniformu“. Nakonec se mu, ale podařilo využít problému, který trápil ČSR od svého vzniku- přítomnosti silné Německé menšiny. Když se Německo, Itálie, Francie a Anglie o nás bez nás v Mnichově dohodli na připojení pohraničních území k Německu, vojenský odpor proti velké Německé přesile by byl pravděpodobně zbytečný a možná by vedl  ke zničení celé historické Prahy. A tak když Češi smutně přihlíželi likvidaci svého státu, Francouzi a Angličané nadšeně vítali na letišti své premiéry, jako zachránce evropského míru. Stačilo jen pár měsíců a všichni pochopili, že pro Hitlera byla Mnichovská dohoda jen cárem papíru. Dne 15.3.1939 za extrémně nevlídného počasí- mlhy a sněžení vstoupila Německá vojska do Čech a zahájila šestileté období okupace . Hitler zřídil na území Čech a Moravy protektorát. Hrál pro jeho plány klíčovou roli. Čechy měly vyspělý průmysl a Čechy považoval za nejšikovnější dělníky. Prvním zastupujícím říšským protektorem byl jmenován Konstantin von Neurath, kterého ale Hitler časem začal považovat za příliš nedůrazného a měkkého při potírání domácího odboje. V září 1941 byl proto vystřídán jistě ne náhodou šéfem německé tajné policie, ambiciózním a výkonným důstojníkem, nejlepším mozkem třetí říše  R.Heydrichem.

Heydrich a osudový atentát

Heydricha vidím jako politika velice šikovného a nebezpečného, neboť věděl jak nejúčiněji zlikvidovat českou národní identitu. Pochopil, že pouze brutalita k dosažení politickýckých cílů nestačí. Zvolil proto taktiku cukru a biče. Na jedné straně  podporoval české dělnictvo. Dělníkům zvýšil platy, zavedl ozdravné pobyty. Odbojáře a potenciální protivníky, především intelektuální národní elitu ale tvrdě potíral a likvidoval. 

Heydrich nakonec doplatil na stejnou chybu, jako řada dalších mocných osobností. Získal pocit vlastní neohroženosti a nezranitelnosti. Svědčí o tom dvě skutečnosti. Na hlavu si prý nasadil Svatováclavskou korunu, navzdory legendě, varující každého člověka, který tak učiní neprávem, že mu bude podstatně zkrácen jeho život. Druhým dokladem jeho pocitu neohroženosti byly cesty automobilem bez vlastní ochranky. Sám Hitler to později komentoval slovy „Že tenhle Heydrich se sám vystavoval nebezpečí, to mohu pouze odsoudit jako hloupé a idiotské“. 27.5.1942 mu byla neopatrnost osudná. V jedné pražské zatáčce na něho čekalo několik českých parašutistů vycvičených v Anglii. Když selhala puška, použili granát. Výbuch Heidricha poranil. Parašutistům se podařilo utéct a ukrýt se v budově pravoslavného kostela. Heydrich sice nebyl zraněn vážně, ale snad v důsledku otravy krve několik dní po zranění v nemocnici zemřel. Nedávno jsem zaslechl v rádiu vyprávění ( bohužel si již nevzpomenu na zdroj) , že prý na smrtelné posteli žádal, aby aktéři činu nebyli trestání. Že by si při setkání ze smrtí podobně jako lidé kteří přežili klinickou smrt uvědomil dopad svých činů?

Smrt Heydricha rozpoutala v protektorátu peklo. Bylo vyhlášeno stanné právo a nastal teror. Přesto, ale považuji čin atentátu jako správný. Odboji se podařilo zlikvidovat jednu z nejvýše postavených osob třetí říše. Člověka, který byl dost možná ze všech fašistických potentátů nejinteligentnější, nejschopnější a tím i nejnebezpečnější. Atentát zvýšil přestiž Čech v zahraničí a vedl Brity ke zrušení Mnichovské dohody.

Atentátníci nakonec byli prozrazeni. Našli smrt v kryptě kostela po nerovném boji s německou přesilou o několik týdnu po atentátu. Jejich čin, byl činem oběti. Dobře věděli, že již jejich seskok do protektorátu nakonec skončí s největší pravděpodobnosti jejich smrti. Proto za své hrdinství a službu vlasti zaslouží naší poklonu.

Český národ jako národ hrdinů či zbabělců? 

Často se říká, že Češi jsou národem kolaborantů a zrádců. Jistě i takoví jsou. Za války jích byla jen menšina. Za důkaz kolaborace se někdy považují masové demonstrace hajlujících českých občanů na náměstích všech větších českých měst po atentátu. Je si však třeba uvědomit, že odmítnutí účasti se mohlo rovnat trestu smrti.

Je také faktem, že Češi se z velké části osvobodili sami. Jistě by to nebylo možné bez přítomnosti sovětských a amerických vojsk. Ozbrojený odpor Čechů v posledních dnech protektorátu, ale osvobození urychlilo a dost možná zabránilo i zničení Prahy. Když 9.5.1945 do Prahy vjížděly sovětské tanky, vjížděli již do téměř svobodného města.

Jen jedna věc poněkud kazí poměrně čistý štít našeho národa z období války. Byli to neomluvitelné násilnosti, kterých se dopouštěli někteří Češi na Němcích při poválečném odsunu. Násilnou pomstu nelze nikdy ospravedlnit, třebaže samotný akt odsunu byl logickým důsledkem chování německé menšiny z doby před vypuknutím války.

 Zdroj citátů:

 Duffack: Démon z jiného světa