Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.
1. kapitola: On the road again (30. května 2021)
Občas mám náladu na trochu country. Na cesty se docela hodí, a název téhle písničky tou vší situací kolem cestování dostává i nový význam. A tak si ho vypůjčím jako titul první kapitoly. Znovu na cesty jde vyrazit už od poloviny května, a dokonce jsem tou dobou měl volný termín. Jenže počasí v Maďarsku bylo podobné jako u nás - celý den déšť a teploty na 11 nebo 13 stupních. Za takových podmínek opravdu nemělo cenu cokoliv podnikat.
Po zmíněném volnu mě v práci čekala příjemná povinnost zvaná dovolená, termín případné návštěvy Maďarska jsem si tedy mohl vybírat tak volně, jako snad ještě nikdy. Nakonec jsem čekal až do posledního možného. Ani ten nesliboval bůhvíjaké počasí, jakékoliv váhání však spolehlivě přebila možnost vůbec někam vyrazit. A tak tedy novou cestovatelskou sezónu, jejíž konec i přes veškerý možný optimismus pořád může přijít kdykoliv, zahajuji v neděli 30. května pět minut před devátou hodinou.
S cestou pochopitelně přicházejí rituály, ta často iracionální, vždy však stereotypní konání. Ovlivnit výsledek našeho konání fakticky nemohou, přesto sami sebe vnitřně přesvědčujeme, že jej ovlivňují naprosto bezprostředně.
Proto nemůže nikdy chybět zastávka v Českých Budějovicích, ve městě, kde by ostatně chtěl žít každý. Pravda, těch stálých zastávek mám cestou více, dokonce teď následují v docela rychlém sledu po sobě. Ty další už sice jsou doopravdy nutné, ale stereotypní jsou taky. V Dolním Dvořišti jako vždy dotankovat po hrdlo, ve Freistadtu jako vždy koupit dálniční známku.
Do posledně jmenovaného místa se ale nejdřív musím dostat. Letošní cestování je přinejmenším stejně napínavé jako to loňské, ale vlastně zbytečně. Do Rakouska vjíždím krátce po poledni, bez jakékoliv kontroly. Uprchlíci z naší strany chodí zřídka a pokud jde o koronavirus, Rakušané nám zřejmě věří. Na hranici zkrátka touhle dobou nikdo nehlídá.
Cesta ubíhá přímo fajnově. Silnice i dálnice v Rakousku jsou poloprázdné, a tak stíhám vyfotit most v Linci...
... i dálnici A1 ve směru na Vídeň.
A když přijde čas svačinové přestávky, dojde i na hokej s českým komentářem. Zatím jen tak cvičně a na ukázku, spíš si ověřuji své předpoklady, že díky internetu nebude problém právě probíhající mistrovství světa sledovat.
Podrobnější kontrola se dá čekat na příjezdu do Maďarska, a i když mám ke vstupu vše potřebné, to jest pas a doklad o očkování proti koronaviru, troška napětí tam je. Jak se ukáže, opět zbytečného.
Před čtvrtou hodinou jsem na hranici. Krátce za ní mě zastaví kontrola a dle očekávání si vyžádá doklady a potvrzení o očkování. Sotva obojí stíhám podat, když se maďarský policista zeptá: "Wohin fahren Sie?" Tedy kam že jedu. "Bükre megyek," odpovídám mu v jeho mateřštině, tedy že jedu do Büku. Opět se mi potvrdí, že i částečná znalost maďarštiny otvírá někdy dveře, v tomto případě pomyslnou závoru. Policista pas ani neotvírá, na očkování se sice zeptá, ale stačí mu přisvědčit. Papírem mu tedy jen zamávám, zblízka ho nezajímá. Jedu dál. Jo, jsem tu!!!
Nakrátko zastavím po několika metrech, víceméně jen proto, abych zdokumentoval delší frontu aut v protějším směru. I když nestojím úplně blízko k ní, tu řadu snad uvidíte. Tady se na vstupu do Rakouska vážně kontroluje, ale patrně to nebude nic, co bych neznal z předešlých let.
Také Sopron projíždím nezvykle rychle, turistů sem míří opravdu málo a o chladném nedělním podvečeru je město skoro prázdné. Pravidelné cestovatele by snad mohlo zajímat, že za městem začíná nový úsek dálnice M85, ale krom prvních asi deseti kilometrů nevede mým směrem (dostanete se po ní na Csornu a pak třeba do Győru), a tak ho objíždím po staré silnici. Ta je tedy čím dál horší, drncá to po ní neuvěřitelně. Opravených je jen pár krátkých úseků.
V Büku jsem po páté hodině. Ze setkání s Jánosem máme radost oba, já nejméně takovou, jako když jsem před hodinou a něco překročil maďarskou hranici. V apartmánech jsem jediným hostem, takže si jednak můžu vybrat pokoj, jednak mi János dokonce pomůže vyložit zavazadla. Společně pak najdeme i televizní program, na kterém lze sledovat hokejové mistrovství světa.
Stihl jsem i pozdravit Anett, ale jen písemně po telefonu. Dnes ji u Fehérló nepotkám. Nicméně mě ujišťuje, že otevřeno je, i když jen do osmi.
To mi na večeři a víno stačí. Odcházím akorát včas, abych stihl večerní hokej. Na výběr mám ruský nebo německý komentář. K českému se nevím proč ne a ne dostat, ale zásadní problém to není.
Večer se ochladí z osmnácti na patnáct stupňů, ale János mě ujišťuje, že oproti předchozím dnům je dnes mimořádně teplo. Nevím, mně to pořád připadá spíš jako podzim než jako konec května. Aspoň že už neprší. Dovybalím, co jsem nestihl před večeří, a spřádám program na další den. Jestli bude i koupací, to se teprve uvidí. V noci je zima skoro ukrutná, sahám po druhé dece.
