Následující řádky jsou jen krátkým ohlédnutím za víkendem, jenž ukončil letošní hokejové mistrovství. Zbylé týmy se konečně přesunuly do Finska, které zápasům vytvořilo kulisu řádově důstojnější, než jaké jsme byli svědky ve švédské části šampionátu. Na programu byly čtyři zápasy, ve kterých čtyři nejlepší účastníci svedli boje o medaile. Výsledky již známe. Stejně jako loni jsme se už viděli mistry světa. A stejně jako loni to nedopadlo.
Český tým s bronzovými medailemi.Převzato z idnes.cz
Euforie po čtvrtfinálovém vítězství nad Švédskem byla obrovská, zklamání po semifinálové prohře se Slovenskem pak ještě větší. Papírově přitom nebylo mezi čtyřmi nejlepšími lehčího soupeře. Slováci jen čekali na naše chyby, které jsme nakonec udělali. Stejně jako Kanada jsme se vlastně porazili sami. Kovář měl jakýsi podíl možná na všech třech gólech, co jsme dostali: poprvé nedoklapl beton, další zákroky při brejku Šatana i při třetím gólu byly takové... no divné. Plekance bych za prohru kvůli gólu v oslabení nevinil, i když ji po zápase vzal na sebe. To se totiž při přesilovce stává, vzpomeňme na Šejbu v roce 1985 nebo před pár lety na náš gól Švédsku ve 3 proti 5. Prvotní příčinou porážky bylo neproměnění šancí ještě v době, kdy nás k nim Slováci pustili. Po 1. třetině bylo možné vést 3:0 (tak dobrá, možná 3:1) a od Slováků mohl být pokoj. Ale ještě po druhé třetině to mělo být hratelné, z naší strany přišly však ponejvíce už jen chyby. Zaváhání u mantinelu, po kterém Slováci získali dvougólový náskok, bylo jednak trestuhodné a jednak osudné. Ač jsme na zvrat měli ještě 15 minut, Slováci nás do konce zápasu už k ničemu důležitému nepustili, za kterýmžto účelem vystavěli pětičlennou hráz tu na své modré, tu ještě blíže k nám. Hokejista by možná souhlasil slovy "tak určitě, chybělo nám trochu toho štěstíčka, dopadlo to jak to dopadlo, když nedáš gól, nemůžeš vyhrát..."
Zápas o bronz jsme po velmi nepovedeném úvodu naštěstí rozhodli třemi "ušmudlanci", jejichž cenu nemám v úmyslu nijak zpochybnit, jen chci naznačit, že jsme měli tentokrát trochu kliku. Důkazem mých dalších tvrzení nechť je fakt, že od 20. minuty jsme již neskórovali. Dalších 30 minut nebylo ke koukání ani pro nás zainteresované, pro neutrální diváky to muselo být k uzoufání. To trvalo až do doby, kdy si Finové uvědomili, že se stále o něco hraje. Když se jim podařilo snížit, rázem o dvě třídy povyrostli. Vedení 3:2 jsme uhájili opět s trochou štěstí. Konec dobrý, všechno dobré, říká se. Bronz je doma, a jestli byl zasloužený? Historie se neptá.
Co říci k dalším zápasům? Od Finů jsem čekal, že Rusy potrápí trochu víc. Slovákům se to ve finále dařilo výsledkově trochu déle, po první třetině ještě drželi milosrdný nerozhodný stav, ale spíše než jejich hra za to mohla neuvěřitelná dávka štěstí - vzpomeňte třeba na puk vyškrábnutý z prázdné branky. Ve druhé třetině se štěstí odvrátilo a Slováci víceméně odpadli. Jak Finům, tak Slovákům se podařilo otevřít skóre, aby v závěru shodně zaznamenali ještě po jednom úspěchu. Druhé góly poražených již v obou případech nic neřešily, ty šly opravdu jen do individuálních statistik. Padly v době, kdy už zápasy byly rozhodnuté, příliš pozdě na to, aby se skóre šlo ještě něco významného udělat. Obě utkání se dohrávala z povinnosti, zvláště Finy jsem i litoval, že v 41. minutě nemohli říct "ok, je to vaše, tak končíme". Slováci si chtěli při vědomí pozice outsiderů hlavně užít finále, k tomu jistě patřilo i předsevzetí odehrát jej důstojně a neskončit s debaklem. Byť si nejsem jistý, že hlavně poslední část splnili, medaile je jejich nesporným úspěchem, který nemůže zhatit ani finálový zápas. Je zadostiučiněním i pro českého trenéra Vladimíra Vůjtka, na kterého při všech změnách trenérů naši funkcionáři vždy tak trochu pozapomněli.
Nelze aspoň pár dalšími větami nekomentovat hru českého výběru. Že to v naší hře mnohdy vrzalo a skřípalo, to viděl každý. Trenéru Hadamczikovi se podařilo dát týmu během turnaje jakoustakous tvář, a ve čtvrtfinále konečně zlomil své švédské prokletí. Na hře našeho celku snad byla během základní části znát jistá vzestupná tendence, na nejsilnější ve skupině jsme však stále nestačili. Díky hracímu systému mistrovství nám nebylo dopřáno utkat se s výběry ze Severní Ameriky, které scénu vyklidily po čtvrtfinále (a nutno přiznat, že dost drsným způsobem). Ze závěrečných zápasů jsme si odnesli výhry nad týmy ze silné evropské čtyřky, které jsou samy o sobě dost dobrým důvodem k našim bronzovým medailím. Bohužel, proti Slovensku jsme upadli opět do prvotní bídy. Je to škoda, protože nejméně stříbrné medaile byly opravdu na dosah, a ve finále jsme mohli být Rusku důstojnějším soupeřem, než byli Slováci řekněme od 2. třetiny. Panu Hadamczikovi však zatím jaksi není dáno. Náš souboj mohl mít navíc pikantní příchuť - vzpomeňme si, jak nás Rusové před zápasem s Německem podezírali, že utkání vypustíme, abychom se vyhnuli Švédům. Přízeň hokejových bohů mohla být ve čtvrtfinále na naší straně i proto, že jsme s Němci neuhnuli a hrdě šli "po švédské cestě". Již zmiňované čtvrtfinále pak bylo vrcholným výkonem české reprezentace. Bronzový zápas nemá (co se týče samotné hry) cenu hodnotit, a to z důvodů, které jsem již uvedl. Vyhráli jsme ho hlavně větší motivací, alespoň v prostředních 40 minutách.
Bohužel, všechny úspěchy, jimiž poslední tři medaile nepochybně jsou, mohou působit nakonec kontraproduktivně. Mohou spolehlivě překrýt problémy, s nimiž se náš hokej chtě nechtě musí poprat, a začít by měl už teď. Výsledky našich juniorských reprezentací nejsou vůbec dobré, v práci s mládeží zaostáváme za ostatními zeměmi ze špičky. Můžeme se plácat po zádech, medaile k tomu vždy vybízí, ale varovný prst by měl zůstat vztyčený. Během série čtvrtfinálových neúspěchů v letech 2007 až 2009 jsme věděli, že hubená léta přijdou, a byli jsme dokonce přesvědčení, že právě teď jsou tu. Titul mistrů světa a následné dvě medaile nemohou být brány jako důkaz, že nejhorší je za námi. Berme je jako povzbuzení a třeba i jako překvapení v těžších dobách. Všichni koneckonců stále ještě pamatujeme, že zisk titulu před dvěma lety byl obrovskou senzací, kterou nejen doma nazýváme "hokejovou loupeží století".
