Projdu-li svoje cestovatelské kapitoly pěkně od začátku, zjistím, že v Büku mi dosud chybí listopad, prosinec a březen. Začátek téhle cesty sice vyšel až na samý konec posledně jmenovaného měsíce, ale i to se počítá.
3. kapitola: Dunajské ohbí a Visegrád (30. března 2023)
Už v Ostřihomi se Dunaj začíná trochu kroutit. Na první pohled se to možná nezdá, ale když se třeba podíváte trochu podrobněji na mapu, zjistíte, že mezi Štúrovem a Ostřihomí teče prakticky na sever, když se vyhýbá severnímu konci Zadunajského středohoří (maďarsky Dunántúli-középhegység). V místech, kde řeka opouští maďarsko-slovenskou hranici, se na jejím levém břehu začínají zvedat kopce Severního středohoří (Északi-középhegység). Jak je koryto svíráno mezi dvěma pohořími, je postupně hlubší a užší, voda zde také proto teče mnohem rychleji než třeba předtím v Podunajské nížině. Následně si mezi horami musí najít cestu. Takový jev se nazývá říční průlom. Typické pro něj je, že vodní tok teče hluboko zaříznutý do okolních horských masivů.
Dá se celkem očekávat, že řeka v takových místech nepoteče zrovna rovně. Několik ostrých zákrutů Dunaje, které ve výsledku změní směr jeho toku z východního na jižní, se nazývá Dunajské ohbí (maďarsky Dunakanyár [dunakaňár]).
V obci Dömös se silnice doslova přilepí na pravý břeh řeky, a stojí za to se tu aspoň na chvíli zastavit. Je něco po jedné hodině, času mám dost a k Visegrádu zbývá už jen pár kilometrů. Zatím je schovaný někde za horou na protějším břehu.
Nevím, jestli je to náhoda, nebo záměr, ale po Sümegu je to už druhý hrad, který se zjeví přímo nad cestou, po které přijíždíte. Vrchol kopce Várhegy ([várheď], čili Hradní vrch) má nadmořskou výšku 328 metrů a tyčí se více než dvě stovky metrů nad hladinou Dunaje.
Cesta k Visegrádu je označena dobře a viditelně, jen to chce trochu trpělivosti, než ji najdete. Z hlavní silnice se totiž odbočuje až za městem téhož jména.
Po necelých pěti kilometrech klikaté cesty jste prakticky u hradu. Za parkovné chtějí 900 forintů, můžete tu stát třeba celý den. Pokud byste snad chtěli tuhle sumu odpovídající méně než 60 korunám ušetřit, je možno zaparkovat zdarma asi o kilometr dříve.
Vstupné na hrad stojí dvě tisícovky. Zaplatíte ho až poté, co projdete bránou v dolní věži.
Abyste se dostali k samotnému vstupu, musíte nejprve celý hrad obejít a poté ještě vystoupat příkré schody. Předtím se můžete kochat vyhledem na Dunajské ohbí, ale protože totéž bude k vidění z ještě vyššího místa, vrátím se k němu za chvilku.
Abych byl úplně přesný, ve Visegrádu jsou - lépe řečeno byly - hrady dva. Zatím je celou dobu řeč o hradu horním (Fellegvár), novějším z obou. A ačkoliv se též jedná o zříceninu, je přece jen podstatně lépe zachován.
Hrad byl postaven v polovině 13. století králem Bélou IV. z rodu Arpádovců. Jednak jako pevnost, jednak jako reprezentační prostory. Roku 1335 proslul setkáním krále maďarského, polského a českého, kteří se tu spolu radili, jak se společně bránit narůstajícímu vlivu Habsburků. Nedojednali nic, traduje se pouze to, že při jejich setkání padly tisíce litrů vína. Tímto králové založili hezkou tradici, neboť (snad až na to víno, i když kdo ví) jednání dnešních politiků dopadají mnohdy stejně. Historie nás však učí, že dojednat by se něco mělo. Habsburkům se totiž nakonec neubránila žádná ze zúčastněných zemí. Pro úplnost je třeba dodat, že setkání tří králů bylo inspirací ke vzniku novodobé Visegrádské skupiny, která se z původní trojky stala po rozpadu Československa čtyřkou.
Výjev ze středověkého setkání znázorňují voskové figury v jedné místnosti muzea. Nejblíže ke mně stojí český král Jan Lucemburský. Mladý chlapec, který si v popředí hraje se psem, je jeho synek, pozdější král Karel IV., kterému by tou dobou mělo být 19 let. Na opačném konci stolu sedí Kazimír III. Veliký, poslední král polského rodu Piastovců (Kazimierz III Wielki), uprostřed najdete hostitele Karla Roberta (Károly Róbert), naopak prvního z rodu Anjou, který usedl na maďarský trůn po vymření Arpádovců.
Když se blížím k nejvyšší hradní věži, vykoukne z mraků trochu nesměle slunce. Konečně je trochu tepleji, především je to ale ten správný čas na slíbený výhled.
Dole pode mnou je dnes sotva dvoutisícová obec Visegrád, svého času ovšem hlavní město země. Jako mnoho jiných měst byl Visegrád Turky zpustošen. Hrad jejich řádění chvíli odolával, ale nakonec jim padl do rukou také. Město bylo obnovováno od 17. století, ale k hradu králové už nový vztah nenašli. O dokonání jeho zkázy se tak z velké části postarali místní, jimž se během obnovy města kámen velmi hodil.
Na protějším břehu je město Nagymaros - a tady prosím opravdu s krátkým a, nikoliv tak, jak je u nás léta chybně zažito. A že ten název byl u nás slyšet často: právě tady totiž měla stát přehrada dolní, vyrovnávací nádrže gabčíkovské přehrady. V říjnu 1989 však maďarská vláda po předchozím pozastavení rozhodla o definitivním odstoupení od projektu.
Pohled na druhou stranu ukazuje místo, kde se Dunaj obrací směrem k Budapešti. Zároveň na jeho pravém břehu od hlavního toku odstupuje Svatoondřejské rameno Dunaje (Szentendrei-Duna), které tak spoluvytváří více než 30 kilometrů dlouhý Svatoondřejský ostrov (Szentendrei-sziget). Z něj je vidět pouze severní cíp.
Vaši pozornost teď rád obrátím k detailnímu pohledu. Snad na fotce najdete základy staršího z obou hradů. Cestou dolů bude ještě příležitost se u nich zastavit.
Možná jste si už všimli maďarského způsobu péče o zříceniny. Občas je něco dostavěno, ale zpravidla tak, aby nebyl rušen vnější pohled. Pokud přibyla nějaká nová střecha, měla by kopírovat nějaký historický tvar. Jednotlivé části hradu jsou občas propojeny můstky, které se snaží působit nenápadně.
Visegrád nakonec opouštím asi po dvou hodinách. Na té klikaté cestě dolů stavím u základů starého hradu.
Hrad je nepochybně důležitý pro historii tohoto místa, méně už pro historii maďarského národa. Dunaj totiž tvořil přirozenou hranici Římské říše, a jeho vládcové v jeden čas poměrně moudře usoudili, že pouštět se za řeku by bylo nejistým dobrodružstvím. Místo toho na jejím pravém břehu začali budovat hraniční opevnění.
Zdejší hrad, jenž tu stál od 4. století, byl tedy především pevností, jejíž posádka čítala okolo tří stovek mužů. Základy byly odkrývány od druhé poloviny 19. století.
V těchto místech na hlavním toku Dunaje nehledejte žádný most. Poslední je mezi Štúrovem a Ostřihomí, další následuje až v Budapešti. Možností, jak řeku překonat, jsou občasné trajekty - jeden mimochodem funguje i mezi Visegrádem a Nagymarosem. Přes Svatoondřejské rameno však vede most ve vsi Tahitótfalu, ležící asi 10 kilometrů od Visegrádu.
Přejedu tedy most a hodlám pokračovat ještě dál, ale cesta je náhle přeťata nepřekonatelnou překážkou, totiž hlavním tokem Dunaje. Přívoz podle všech rozpisů fungovat sice má, ale nikde ani živáčka. Vše je opuštěno a zavřeno. Trajekt stojí zřejmě zaparkovaný na protějším břehu, na kterém je rovněž klid.
A tak věnuji městu naproti aspoň zmínku. Jmenuje se totiž Vác, a je to přesně to místo, po kterém je pojmenována ulice Váci v Budapešti. Takto často užívaný tvar může budit dojem, že snad jde o přídavné jméno přivlastňovací. Správný překlad je ovšem Vácká ulice.
Na druhou stranu se tedy nedostanu, prodírat se Budapeští se mi touhle dobou opravdu nechce, a tak jediná smysluplná cesta do Büku je tatáž, po které jsem přijel. Navigace tvrdí, že mám před sebou přesně 222 kilometrů. Následující tři a půl hodiny tak není o čem vyprávět. Do Büku přijíždím po půl osmé za silného deště, a díky drobným odbočkám v Ostřihomi a ve Visegrádu mám za sebou dokonce o pár kilometrů více než včera. A k tomu ještě něco pěšky.
Proti původnímu plánu ovšem stíhám zajít na večeři k Fehérló. Kuřecí prsíčka jsou podle názvu stále pětipatrová, jedna vrstva ale přibyla: navíc je tu plátek opečené slaniny.
Odcházím s posledními hosty kolem půl desáté. Déšť nejenže neustává, ale spíš ještě zesílil. Když se vrátím domů, vypadám asi tak, jako kdybych proběhl pod sprchou.
