Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.
3. kapitola: Pápa a Szombathely (21. srpna 2017)
Třicetitisícové město Pápa, kromě jiného rodiště někdejšího premiéra Ference Gyurcsánye, leží necelých 70 kilometrů na východ od Büku. Léčivou vodu tady objevili už v roce 1962, ale trvalo celých 41 let, než byly otevřeny veřejné lázně.
Věřím předpovědi počasí a vydávám se na cestu. Slibované teploty okolo 27 °C se ale dnes nedočkám, teploměr s bídou vystoupá k hodnotě, která určuje hranici letního dne. Čili, krátce řečeno, je asi tak podobně jako předchozí den.
Návštěvníci tedy využívají hlavně kryté bazény. V jednom je voda teplá asi 40 stupňů, a dá se v něm pobýt opravdu jen chvíli. Mnohem příjemnější je větší bazén s teplotou kolem třicítky.
Možná si všimnete i můstku, pod nímž se dá proplavat do venkovní části bazénu. Tu můžete vidět na další fotce.
Odkrytá část má ještě jednu zvláštnost – vedou z ní schody do dalšího, o něco výš položeného bazénu. Jsou vidět jen na okraji fotky – fotil jsem totiž po lýtka ve vodě a dál jsem se neodvážil. Ne ze strachu o sebe, ale spíš o telefon.
Místo, kde leží lázeňský areál, se nazývá Várkert, tedy Hradní zahrada.
Projdeme-li se trochu po ní, dojdeme k dalším bazénům. U nich se plavčíci viditelně nudí. Využívám však té fáze polojasného počasí, kdy slunce zrovna není za mraky, a jeden z nich zkusím. Voda je překvapivě teplá. Navíc mám celý bazén jen pro sebe.
Končící sezóna je znát i v těchto lázních. Většina stánků s občerstvením je zavřená a jídelna tu funguje také jen jedna.
V provozu nejsou ani skluzavky. Na ceduli je sice přípis, že jejich spuštění je možné si vyžádat u plavčíka, ale zájem je nulový. A tak plavčíci u venkovních bazénů pokračují ve své nudě a nicnedělání.
Odpoledne nejedu placatou krajinou přímo do Büku, ...
... ale udělám malou okliku přes Szombathely. Už Římané tu založili místo zvané Savaria, to se však nedočkalo ani konce římské éry, neboť ho roku 458 zničilo zemětřesení. Na stav města po této zkáze odkazuje německý název Steinamanger, tedy "kámen na palouku". Maďarský název odkazuje na trhy, které se zde konávaly v sobotu. Ta je ukryta v první části názvu – szombat (čteme [sombat]). Druhá část – hely (čteme [hej]) znamená v překladu místo. Dnes tu žije necelých 80.000 obyvatel, město je sídlem župy Vas (čteme [vaš]).
Procházku po něm zahájíme u Františkánského kostela sv. Alžběty (Szent Erzsébet Ferences templom). Je to nejstarší nepřetržitě fungující církevní stavba ve městě. Přesné datum vzniku kostela není známé. Doložen je v listinách ze 14. století, ovšem jeho historie sahá mnohem dál – údajně až do starého Říma.
Jen malý kousek odtud začíná svým dlouhým, postupně se zužujícím východním cípem Hlavní náměstí (Fő tér). Pro fotku si ale dojdu až na jeho protější stranu, vzdálenou odtud nějakých 200 metrů. Tím získám nejen přehlednou fotku celého náměstí, ale vyhnu se focení proti slunci.
Při pozorném pohledu si možná všimnete věže Františkánského kostela. O něco blíže je pak kašna se zajímavými postavičkami. Jejich význam mi sice zůstal utajený, ale proč se o bližší pohled na ně i tak nepodělit. Zvláště když zároveň uvidíme i na část jižní strany náměstí.
Čas rychle utíká a blíží se večer. U vědomí toho, že nelze stihnout vše, zkracuji návštěvu Szombathely na minimum. Do Büku mě čeká asi půlhodinová cesta, krátce poté zajdu ještě na večeři do restaurace Fehérló.
Dnešní večer tu zpestřuje svou hudbou další z pravidelně docházejících muzikantů. Ani s ním se nevidíme poprvé, takže prohodíme pár slov, drobnou bankovku s ním vyměním za píseň Elmegyek od Pétera Mátého.
Po setmění je opravdu chladno, a tak se někteří hosté zahřívají tanečky.
Zůstávám členem netančící většiny a celé to dění sleduji od vína. Na zahřátí to moc není, ale desátá, tedy zavírací hodina se blíží celkem rychle. Cesta domů už zahřeje víc, nicméně v „letní úpravěL, tedy naboso, jsem dnes večer venku docela jistě naposledy.
———————————
Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.
