Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.
Kniha druhá: Pobřeží Jadranu
4. kapitola: Deštivý epilog (7. července 2019)
Původně jsem odjezdem z Chorvatska chtěl koperské vyprávění zakončit. Neshledával jsem na dvou deckách cvička Pri Vodnjaku nic až tak zajímavého. Jenže přišel déšť, a neukázat pár fotek by byl skoro hřích.
Chvíli šlo sedět pod slunečníky, jenže ten můj začal nějak prosakovat, po chvíli i ten vedle, a tak jsem se musel uklidit dovnitř do restaurace. Jestliže venku bylo horko, tady je to prádelna.
Přišel jsem původně jen na dvě deci, jenže obsluhující se se mnou zase dala do řeči, a nakonec mou chabou snahu o konverzaci ve slovinštině ocenila dvěma dalšími deckami. I když tedy původně hovořila jen o jedné, jenže jak máte jednou tu míru v oku... Musel jsem jí ale slíbit, že přijedu zase. Což by nakonec nemuselo být tak nesplnitelné. Koper mám rád.
Teď si ho trochu užiju i v dešti. Musím jít zaplatit za parkoviště, od půlnoci je pracovní, a tedy opět placený den. Samozřejmě, že mě to napadlo už po příjezdu z Chorvatska, jenže na parkovacím automatu byla dvířka, zamčená na zámek. Teď už jsou pryč, takže zaplatím potřebné 1 euro a pak běžím zpátky k Přístavní ulici.
Po ní pak jdu směrem k pláži. Přes deštivé mraky prosvítá zapadající slunce, a tak tu máme obrázek skoro jako ve zlatě. Odbočím na Titovo náměstí. Házenkáři dnes svoje turnaje dohráli, a tak zmizelo hřiště... a přibyla duha.
Jedno zdejší pekařství má v tuto dobu otevřeno, a tak vyřeším zítřejší snídani. Kdybyste ten obchod někdy hledali, stačí se otočit zády k Lodžii zpět do ulice, kterou přijdete od pobřeží. Nelze přehlédnout.
Ceny tu začínají na desetnících, a jako bonus si rozšířím slovní zásobu. Jestliže se něco tváří jako kobliha a je u toho napsáno "krof", dá se z toho usoudit, že kobliha se slovinsky řekne právě takhle. Nové slovo ihned použiji, slovník později vše jen potvrdí. Což o to, úvaha to byla rychlá, zbývá to jen dopříště nezapomenout.
Úzké uličky za horka chrání před sluncem, za deště mají zase tu výhodu, že v nich méně prší. Z Titova náměstí to mám domů asi čtyři stovky metrů, ale omoknu jen přiměřeně, žádné velké sušení není třeba. Věci mám sbalené hned, přípravy na zítřejší stěhování jsou tedy velmi krátké.
