Tento příběh je pro zasmání, ne pro kárání, prosím do případné diskuze pouze slušně. Někdo má rád déšť a jiný zase sluníčko. Při dešti se smyje všechna špína, pročistí se vzduch, zavlaží se příroda, a také se smyjí všechny pachy, které většina psů potřebuje pro své nekonečné čenichání a venčení.
Je plno zvířat, co milují déšť, a jsou i tací, co ho nemají příliš rádi, dalším je to úplně jedno. Od zákazníků vím, že většině psů takové počasí vadí. Pokud jim majitel zrovna neobleče pláštěnku, mají mokrou srst, a smáčet své tlapky do kaluží a mokré trávy se pejskům už vůbec nechce. Hlavně když se jde ráno venčit a celou noc propršelo.To ranní procházka nestojí za nic.
Všude po cestách je plno žížal a šneků. Voda jim zatopila jejich cestičky, a tak jsou nuceni vylézt ven, aby se neutopili. Pletou se všude pod nohy, chůze představuje slalom. Občas nějakého šneka zvednu a dám na trávu, kde mu bude určitě lépe a bezpečněji. Rozšlápnutých šneků je mi líto, tak se tomu snažím alespoň z mé strany předejít.
Mým psům při deštivém počasí trvá o něco déle ranní venčení, než když je sucho. Delší dobu čuchají, než najdou nějaký pach, který by je zaujal. Když konečně najdou místo, mohou zvednout tu svou nožku a vše označit svou značkou. Pes chovaný doma v bytě má větší problémy s rozmary počasí, než ten který je na dvorečku nebo na zahradě. Zkrátka jsou zchoulostivělí a krapet i rozmazlení. Co naplat, když nemám dvůr, tak to jinak nejde, než mít psa doma.
Jednou jsem si při trimování psa povídala se svojí zákaznicí o problému, jak se po dešti hůře venčí psi. Paní se na mě zadívá a s šibalským úsměvem praví: „Tento problém jsem už vyřešila.“ Ptám se jí, jak se jí to podařilo. Delší dobu nechce nic prozradit, prý by mi to bylo stejně k ničemu. „Nemáte u domu zahradu,“ řekne a začne se smát, poté se dá do vyprávění.
„Já mám dům uprostřed zahrady, která je plná stromů a záhonků se zeleninou. Pokud je po dešti, tak to chodím venčit svou Betynku ještě za tmy, aby mě nikdo neviděl. Ráno vstanu, a ještě v noční košili si jdu obout ponožky a holiny. Zavolám na Betynku a společně jdeme do zahrady. Moc se jí nechce, všude je ještě tma, mokro a slyšet jsou jen dopadající dešťové kapky. Jdu první a zamířím si to ke stromu, pes jde v mých šlépějích. U stromu si zvednu noční košili a trošku se tam vyčůrám. Betynka se ihned vyčůrá na to samé místo co já. Udělá svojí značku na tu mou,“ řekne paní. Začínám se smát, že to snad není možné, ale paní pokračuje ve vyprávění dál, jak je do něj zabraná. „Takto se na zahradě vyčůrám alespoň třikrát, když se večer hodně napiju, tak to dokážu i pětkrát. Předčůrávám pro svou Betku značky, aby se mohla vyvenčit. A musíte uznat, že takovéto venčení se dá provádět jen v noci nebo za tmy. Pokud neprší venčím ráno, až když se rozední, ale za deštivého počasí jsem nucena chodit za tmy, nemyslíte?“ Řeknu jí, že má pravdu, to se opravdu nedá dělat za světla. V tu chvíli mě jiná slušná odpověď nenapadla. Těch neslušných bych měla opravdu plno.
Představila jsem si, jak 78letá paní běhá po tmě v holinkách po zahradě. Sem tam si zvedne noční košili, sedne do dřepu a zas běží o kousek dál. Tato představa mě úplně dostala. Pokud se pes chce ale vyprázdnit jinak, možná na zahradě v trávě paní zanechá úplně jinou značku. Co já vím. Někteří zákazníci mají opravdu kuriózní nápady jako do televizních Bakalářů.
