Dnešní děti ani netuší, že takový býval dříve podzim. Krásný, nezkažený moderním světem, provoněný dýmem bramborové natě. Někdy to byla i dřina, ale naplno si člověk tak nějak užíval každý den.
Dnes si také děti užívají, ale úplně jinak. Vše je dáno moderní přetechnizovanou dobou, v které žijí. To my o počítačích neměly ani potuchy, černobílá televize běžela doma jen občas a telefon byl jeden na celou vesnici. Za to jsme byly pořád venku, hrály různé hry. Vzpomínám, že se u nás na jednom plácku ve vsi, na takzvaném kanále, hrálo plno dětských her. Například: „Na krvavé koleno“, „Honzo, vstávej“, „Pan čáp ztratil čepičku“, a i oblíbena hra na schovávanou.
A v záři nastával ten správný podzim, ke kterému patřil dým bramborové natě, ohýnek i štípající oči. Na sběr brambor se u nás sešla pomalu cela vesnice. Vždy z každého domu někdo přisel pomoci a potom někdo od nás zase šel na oplatku k nim sbírat.
Nejvíce jsem měla ráda začátek vyorávaní. To jsem byla natěšena na práci a babička s dědou byli zase moc nervózní. Nikdy jsem nechápala, proč se musí se sbíráním tolik spěchat. Tak jsem s elánem sbírala do malého proutěného košíčku brambory. Ráda jsem sbírala ty hezké a shniláky, když se nikdo nedíval, tak jsem je zašlápla do hlíny.
Plné košíky se vysýpaly do jutových pytlů, které děda zavazoval provázkem. Motouzy měl předem nachystané, pěkně nastříhané a pověšené na valníku. Jak už zbýval poslední řádek na vyorání, to bylo radosti. A víte proč? Protože Babička zavolala, že je svačina. Všichni jsme postupně k ní přicházeli a každý dostal to stejné. Namazaný chléb se sádlem a s masovými výpečky. K tomu kyselou okurku, nebo láčenku.
Potom si každý sedl na mezi do trávy a s chutí se zakousl do té dobroty. Nechyběla ani sladká tečka na závěr. To byly velké hranaté buchty s mákem a švestkami. Kdo chtěl, dostal ještě čaj, kafe. Chlapi grog, nebo i panáka rumu na posilněnou.
Než se všichni najedli, pán s traktorem a branami pojezdil celé pole. Zapomenuté brambory vyskákaly ven, a ještě se všichni zvedli a naposledy šli sbírat. U nás se těmto bramborům říkalo převlačky a sypaly se do zvláštního pytle. Za chvilku bylo sebráno a sousedi odešli domů.
A teď přišel na řadu očekávaný, a hlavně oblíbený ohýnek. To se pálila na poli bramborová nať a až úplně na samém konci se do popela naházely brambory. Za nějaký čas se vzal pohrabáč a teplé brambory se vytáhly ven. Každé z dětí jsme si potom vzaly jednu horkou bramboru do ruky. Chvilku jsme ji přehazovaly z jedné dlaně do druhé. Sotva trochu vychladla, rozlomila se. Vyšla poslední pára a už se mohlo jíst. Po první bramboře, kterou každý z nás snědl, na mezi seděli spíše čerti než děti.
Ruce, nosy, brady, no pomalu celý obličej jsme mívaly černý od popela, ale nevadilo nám to. Zkrátka pečené brambory k podzimu patřily. Na závěr nechybělo ani skákání přes pomalu vyhořelý ohýnek. To rodiče neviděli moc rádi. Nakonec nám řekli, že moc už zlobíme, ať ohýnek uhasíme vodou z potoka. Na závěr maminka trošku ještě uhlíky rozhrnula po oranici a šlo se domů.
