Anglický setr jménem Petunie trávil celý den přivázaný na řetězu u boudy v rohu zahrady. Jednou denně dostával jídlo a vodu. Nikdo ho nepohladil, neučesal, ani s ním nešel na vycházku ho nechat proběhnout.
Sám tam stál v zahradě a pozoroval život za plotem. Jeho osud nezůstal lhostejný jednomu ze sousedů, který bydlel nedaleko. Sám měl dva psy a vzít si třetího by bylo už moc. Chodil se s nimi každý den proběhnout po louce a vždy při zpáteční cestě se jeho pohled zastavil na zahradě, kde smutně koukala Petunie.
Večer si se ženou sedli a pán ji říká: „ve vedlejší zahradě je stále přivázaný setr u boudy. Nikdo se o něj nestará, co kdybychom tam zazvonili a zeptali se, zda by nám ho nedali?“ Paní se zamyslela a řekla: „Když uživíme dva psí krky, tak třetí uživíme také.“
Druhý den odpolednem se oba vydali zazvonit na sousedův dům. Otevřel jim vousatý nevrlý muž v montérkách. „Co chcete?“ obořil se na ně hned zhurta. A tak mu řekli, že se doma společně domluvili, zda by jim psa nedal. Pokud za něj něco chce, tak ať řekne. Soused odpověděl: „jen si ho vemte zadarmo, stejně je už k ničemu. Vždyť je ochrnutý, tahá zadní nohy.“ Bylo rozhodnuto a psa si vzali. Odcházeli ze zahrady pomalu, avšak velmi rádi. Setr si myslel, že se jde asi projít a na původního majitele se ani nepodíval.
Doma se jeho dva psi začali s novým psem pomalu seznamovat. Postupem času začal nový majitel chodit se všemi psy na krátké procházky pomalým krokem. Petunii zvykal i na česání, avšak plstnatá srst se nedařila rozčesat.
Objednal se tedy ke mně do salonu na celkovou úpravu. Přijeli ráno sportovním autem na osmou hodinu. Kráčeli společně pomalu, neboť fenka nemohla na zadní nohy. Dívala jsem se, jak přichází. Byl to smutný pohled. Zvláštně vždy poskočila, jako by měla nohy srostlé až ke kolennímu kloubu.
V salonu jsem si fenku prohlédla a společně jsme ji dali do vany na vykoupání. Pán si musel ještě něco zařídit ve městě, a tak jsme tam zůstali samy. Při sundání obojku jsem uviděla rozedraný krk od řetězu, který se ještě za tak krátký čas nestačil zahojit. Pes si postupně získával mou důvěru, a i já byla klidná, že je vše v pořádku. Ten krk vypadal dosti hrozivě a musel jí i hodně bolet. Petunie na sobě nedávala nic znát a užívala si koupání, možná úplně první.
Pak následovalo sušení srsti a rozčesávání plstí, které se moc nedařilo. Záda jsem vytrimovala, alespoň jak se dalo. Odumřelá srst šla dolů, nová se začínala lesknout. Poté jsem obstříhala tlapky do kulata a vystříhala přerostlou srst mezi polštářky. Na další části jsem už musela použít stříhací strojek, který jsem nechávala až na konec. Nikdy nevíte, jak bude nový pes reagovat. Překvapila mě hodně svou důvěrou ke mně. Nechávala si postupně odstříhávat všechny plsti a ta poslední plsť způsobila velký zázrak. Nacházela se na vnitřních stranách obou zadních nohou. Plstě byly k sobě tak pevně smotané, že bránily Petunii v chůzi. Z tohoto původní majitel usoudil, že zkrátka jeho pes ochrnul. Přitom stačilo tak málo. Stačilo si fenku prohlédnout, aby se zjistilo, proč vlastně přestala chodit.
Nebuďme proto lhostejní ke svému okolí, hlavně ke zvířatům, která se nemohou sama kolikrát ani bránit.
