Žena si chce koupit vyhlédnutou věc, hodně se jí líbí, ale pokud je tam s ní manžel, už si žena většinou nic nekoupí.
Začíná to vždy stejně tím, když se zeptá na jeho názor ohledně daného nákupu. Manžel nemešká a myšlenku na nákup ihned ještě za tepla smete ze stolu. „Vždyť to nepotřebuješ, zase další krám do baráku.“ Hlídá jednoduše rozpočet rodiny, nebo že by jejich dům byl opravdu již tak plný, jak říká?
Podobné rozhovory vidím i v salonu. S pejskem chodí do salonu nejvíce jako doprovod ženy, druhou skupinou jsou muži a tou poslední manželské páry.
Pokud přijde na ostříhání s pejskem pan majitel, zdrží se jen nezbytně nutnou dobu. Zaplatí a hbitě odchází. Asi si myslí: „Zařídil jsem, co jsem měl, mise splněna, odchod domů.“ Tedy až na pár výjimek, někteří se mnou i poklábosí jako ženská.
S majitelkami si zase popovídám o všem možném a doba strávená při úpravě rychle uteče. Někdy nám ani nestačí, při vybírání zboží pokračujeme v povídání a končíme až venku před salonem, kdy pejsek chce už opravdu jít domů. Doma totiž dostane zakoupené pamlsky, které nikdy nechybí.
Poslední skupinou jsou manželské páry. Ženy se po ostříhání, někdy i během něho, rozhlíží, co by tak tomu svému miláčkovi z obchodu koupily. Manžel většinou již čeká venku a říká si, co tam zase takovou dobu jeho žena dělá. Poté se jde podívat dovnitř, kde má jeho paní na pultě vybrané věci pro jejich pejska. Nadšeně mu ukazuje věci, jaké už vybrala. Muž je bere postupně do rukou a se slovy: „To nepotřebuje, to ještě máme, to vyrobím, to mu zatím stačí…,“ je vrací zpět do regálu. Oba dva na mě postupně koukají a čekají, ke kterému se přikloním, že právě on má pravdu. V takových chvílích raději odcházím se slovy, že musím ještě uklidit, neboť za chvíli přijde další zákazník, ať si zatím v klidu vyberou. Nakonec muž vždy něco malého pro pejska dovolí koupit, například za dvě koruny buvolí tyčku. Hlavně jen aby už měl pokoj, svůj klid, a aby se mohlo už konečně jít domů.
Jeden podobný rozhovor jsem vyslechla i v obchodě Ikea, kde byli na nákupu manželé a sestra od manželky, tedy švagrová. Paní se zastavila u drátěného regálu, který byl plný sad – lopatek se smetáčkem. Vzala si červený smetáček do ruky, se zalíbením si ho prohlížela, nahlas přemýšlela a pokukovala, kde je její manžel. „Jak je pěkný, vše se hezky drží v ruce, má červenou barvu a cena je jen 19 korun.“ Přichází pán a žena se ho hned ptá, zda by se jim doma nehodil takový smetáček s lopatkou. Manžel na to odpoví: „Vždyť smeták nepotřebuješ, doma jeden máš.“ „Ale ten, co mám doma, je celý umetený, starý, a já už nemám čím zametat,“ argumentuje žena. „Stejně zametat nebudeš, bude se tam jen válet, další krám do baráku.“ Vytrhne z ruky smetáček manželce a mrští jím zpět do regálu. Otočí se a rázně odchází směrem k pokladnám. Žena stojí stále u regálu, jako by ji opařil. Za chviličku jí za zády promluví její sestra, která vše pozorovala. „Ty bys ten smetáček chtěla, viď.“ Žena jen mlčky přikývne. „Tak pojď, já ti ten smetáček koupím.“ Paní bere vyhlédnutý smetáček, přitiskne si ho spokojeně na prsa a odchází za svým manželem. Potom i já přistoupím k regálu a beru si také červený smetáček, neboť já ho opravdu potřebuji a budu i zametat.
A nakonec ještě jeden rozhovor z Velikonoc, kdy stařenka chtěla koupit svému staříčkovi na Velikonoce čokoládové vajíčko. Dědeček argumentoval vším možným, že ho nechce, že je to nezdravé, nemá rád čokoládu, má cukrovku, je to pro mladé a plno dalších důvodů. Stařenka se na něj podívala a řekla: „To vajíčko koupím, v pondělí mě vymrskáš, abych neuschla, a já ti potom dám vajíčko. A už buď ticho.“ Dala vajíčko do nákupního košíku, každý se ho chytnul z jedné strany a z druhé strany měl každý v ruce hůlčičku. Já se na ně dívala a říkala si, že takové drobné hádky jsou vlastně lepidlem na vztah muže a ženy.
