23:38 hod – pod oknem jde bio matka. Podle hlasu, který se mi vtírá do ložnice, odvodím, že jistě nese v šátku malé kňourající dítě. Hned si řeknu, pane bože, má vůbec rozum.Co tady má co courat, je noc.
23:45 hod – zase slyším nějaký zvuk. Tentokrát usoudím, že jde jistě nějaký novodobý dřevorubec. Jeho hudba z mobilu se nedá přeslechnout. Samé kvílení, kňouraní. Nyní vypnul hudbu a už slyším, jak jde obsah jeho žaludku ven. No pěkný, to bude zámkovka v uličce zase pěkně ráno vypadat.
Konečně se rozhostí ticho a já opět usínám.
03:00 hod – opět mě něco probouzí, podle zvuku se jedná o mrouskající kočky. To je řev, jak kdyby jim někdo tupíroval ocasy. No já se snad zblázním, to budu muset vstát a jít zavřít okno. Nedá se nic dělat, sednu si celá propocená na postel. Motá se mi hlava jak na kolotoči. Zaposlouchám se, ale zdá se, že už je klid. No sláva, tak se opětovně zavrtám do peřin.
04:00 hod – tentokrát je zvuk už pod oknem v ložnici, ba přímo v místnosti. Něco tu škrabe a mňouká, jako kdyby tu byla koťáta. Ježiši marja, to se mi tady snad okotila nějaká venkovská kočka. Okno nemám nijak vysoko a stává se, že dost často po parapetu chodí kočky a skákají kuny.
Hbitě vyskočím jak mladice a stojím na posteli. Na zem se totiž bojím šlápnout. Jsem rozespalá a houpu se na matraci z nohy na nohu, ze strany na stranu. Koukám na podlahu, zda něco nezahlédnu. Vidím pouze nějaký bílý hadr, z pod kterého jdou zvuky. Nyní se zvuky už podobají jako když mají morčata velký hlad. Začínám se ještě více potit a nejsem si už vůbec jistá, zda náhodou nespím. Zakřičím velmi nahlas: „Kššš, ticho!“
Bílý hadr se rychle zvedá jako duch a řítí se přímo na mě. Rychle ucouvnu o krok zpět. Až nyní rozpoznávám svého barzoje, který mi strachem z těch zvuků skočí do postele. Rychle se zavrtává do mých ještě teplých peřin. Chce abych ho ochránila. Vykuleně mě žádá o pomoc.
„No to jistě, dej mi pokoj,“ odpovím mu. „Ach jo, zdá se, že jsi to byl celou noc ty, kdo mě nenechal spát a já poznala leda „prd“ Hlasitě na pusu udělám ten zvuk. Pes se tak lekne, že rychle jak střela vystartuje z postele a zaleze pod schody na chodbě.
Začínám se smát a můj smích vzbudí dalšího psa, který si myslí, že už je ráno, a tedy je čas na venčení. Připnu si na vodítko malého psa a barzoj dostává na uklidnění svého kňourajícího břicha patku tvrdého chleba.
