Do dveří vchází slečna, odhaduji, že chodí tak do 7. třídy. Na vodítku má zlatého retrívra. Moc se mu jít nechce. „Co se tady bude dít? Příjemně to tady voní. No tak půjdu dovnitř, když panička chce,“ pomyslí si pes. Vítám pejska i dívku. „Charlieho prosím vykoupat. Tatínek říkal, že smrdí“, řekla slečna. Zůstat s ním nechce, prý to určitě bude na dlouho. A měla pravdu. Dveře se zavřou a já si připravím šampony na koupání.
To jsem si jen myslela, že zvednu lehce čtyřicetikilového psa. Můj pes má také takovou hmotnost a do vany ho dám jako nic. Totiž není hmotnost jako hmotnost, když jeden chce a druhý ne. Vanu mám vyvýšenou, abych se u malých pejsků neohýbala na zem, přeci jen je menších plemen, které navštěvují salon, více.
Další pokus. Pes se zapřel, jako když do země vroste. Co dělat. Dcera je již ze školy doma, zkusím ji zavolat, aby mi pomohla. Obě jsme zkoušely psa zvednout. Úspěch byl jen malý, nepatrný. Přední nohy se pohnuly, ale zbytek těla ne a ne. Retriever se prostě bál vany a koupání. Asi se nikdy před tím nekoupal. Jak ho vykoupeme? Venku mrzlo a do vany ho dostat nemůžeme.
Tu přišel spásný nápad, ale jen na první pohled. Vykoupeme ho na zemi u vany v plastové vaničce, kterou jsme dříve používali ke koupání dětí. Jdu ji najít. Pes do ní vstoupil ochotně, ale jen předníma nohama. A co zbytek těla, co s ním bude? Opět přišel zajímavý nápad, i když velmi veselý. Pod zadní nohy a půlku těla dáme bob – pekáč, na kterém děti jezdí v zimě venku na sněhu. A protože byla zima, byl po ruce. A můžeme začít s očekávaným koupáním. Přední nohy ve vaničce, zadní nohy v pekáči. Sprchou namočíme srst psa, já šamponuji předek, dcera zadek. Pes se usmívá a mrská mokrým ocasem, voda stéká na zem. Pod ocas přistrčím ještě škopek. Obě jsme mokré a celý salon plave, jako kdyby byl zasažen povodní. Nohy máme mokré, voda mlaská v botách. Podlaha začíná klouzat a my vytíráme mopem, hadry, ždímáme do kbelíku, voda pomalu, ale jistě ubývá. Že by platilo známé vojenské – Co je mokré, to je čisté? Takto umytá podlaha snad ještě nikdy nebyla. Nasmály jsme se, že to snad už víc nešlo. Svaly na břiše mě bolely ještě večer.
O netradičním koupání nikdo neví. Důležité je, že se úspěšně podařilo a pes byl spokojený a voňavý. Už nesmrděl a mohl se jít směle ukázat tatínkovi. Do salonu se nyní retriever chodí koupat pravidelně, vše probíhá již ve vaně, kam ho dáváme společně se slečnou. Ona drží hlavu a šeptá mu do ouška, já držím zbytek těla. Pes si koupání hodně užívá a lehá si na záda, slastně mručí. Ven ho dám již sama, přímo na stříhací stůl, kde ho vyfénuji a upravím. Pak stůl sjede dolů a pes ladně seskočí na zem.
