„Zase má zpoždění. No, co bych po něm také chtěla! Asi si dává make-up. Však to není poprvé a jistě ani naposled, co se takto zapomněl u zrcadla.“
Už slyším, že je někdo za dveřmi. No sláva, pomyslím si. Ale proč nejde dovnitř? Venku prší, ba přímo leje. Asi tak, jako když byste si představili, že někdo stříká vodu z hadice.
Nyní vidím, že se ohnul pro něco na zem. Chodí po dlažbě sem a tam. Přesně tak jako když mě chytne houser. Také takto chodím, a ještě pěkně u toho nadávám. Co když ho opravdu má? Musím se podívat ven.
Vidím, že také nadává a rozhazuje rukama směrem k psovi, který lítá po neposekaném trávníku.
„Dobrý den, tak pojďte dovnitř. Pěkně do tepla, nebo z toho omarodíte,“ promluvím na něj zvýšeným hlasem, aby mě uslyšel.
„Dobře tedy. Stejně už je to jedno,“ odpoví pán a společně se psem vkráčí dovnitř. Mezi dveřmi se ještě naposledy otočí a se slovy, že je to jedno, za sebou zabouchne rozzlobeně dveře.
Ihned se zeptám, zda se mu něco stalo, nebo zda něco venku ztratil. Dostanu zápornou odpověď. Také jak jinak, že? To mi mohl rovnou říct, ať se nestarám. Co mi je vlastně do toho. No, že jsem radši nedržela pusu.
„Můžu si tady na okno u vás odložit?“ Zeptal se, ale než jsem něco stačila říct, otevřel dlaň, z které vypadly samé dvacetikoruny. Shrábnul je na hromádku, popotáhnul z nosu a druhou rukou si chytnul psa.
To byla od něj jistě řečnická otázka. Co já se vůbec snažím, pomyslím si a ušklíbnu se. Rychle udělám svou práci. Jsem ráda, že už je konec. Kdo má poslouchat to jeho vzdychání, jak mu prasklo vodítko, jak má malou igelitku, když jde na nákup. Jak sem za mnou nerad chodí, jak nerad češe psa, jak mu neberou ryby.
„Tak a máme hotovo a můžeme jít domu,“ promluví ke svému psu. Nyní se otočí na mě a s klidem mi říká.
„Tak šéfová, já mám děravou kapsu. Cena zůstává stejná?“ Přikývnu, jako že ano. A co mi je vlastně do jeho díry v kapse vůbec nechápu.
„Tak podívejte, tady máte dvě sta a zbytek si jděte najít na ulici. Já jsem pro vás ty peníze měl, ale už nemám. Vysypaly se přede dveřmi. Toto jsem našel, ale ostatní už najít nemůžu. Tak si je jděte hledat, jiné nedostanete! A hledejte na dlažbě, protože cinkly!
Stojím s otevřenou pusou a nezmůžu se ani na slovo. Stále doufám, že to nemyslí vážně. Myslel. Dívám se za ním ze dveří, jak mi ukazuje, kde mám zbytek peněz hledat. Otočil se na podpatku, přivolal psa a rázným krokem odchází do kopečku. Já stojím jak opařená. Začíná se mi vracet rozum a vykřiknu: „Pane bože, mně se tady na ulici váli stočtyřicet korůůůn.“
Zavolala jsem rychle mobilem manžela a říkám mu, co se mi stalo. Vůbec mi nevěřil, myslel si, že mi přeskočilo. Rychle přišel, aby zjistil, zda mi nemá náhodou zavolat chocholouška. Oba jsem začali v dešti hledat a báli se každého procházejícího člověka, aby nesebral peníze dříve než my. Nakonec jsme všechny dvacky našli a dnes se už té příhodě smějeme.
To by člověk totiž nevymyslel. Takové situace přináší všední život.
