„Lindo, ty si snad kupuješ vždy nové boty? Tak to já ne. Já si je chodím půjčovat do obuvi,“ odpoví Zdenka.
Obě rozesmáté slečny seděly vedle sebe v šalině, která jela k obřímu nákupnímu centru. Pomalu končil podzim a zima na sebe nenechá jistě dlouho čekat. Linda měla v plánu, že si koupí nové černé kozačky. Na sobě měla károvaný kabát, legíny a kruhovou vlněnou šálu. Na nohách zatím mokasíny, v kterých ji již pomalu začínaly zábst prsty na nohou.
Druhá slečna Zdenka měla oblečené pončo, pod ním dlouhý teplý svetr a také legíny. Přes rameno kabelku a v ruce držela igelitku. Za chvilku ji otevřela a vyndala z ní jednu šněrovací polobotku. Dlouze se na ní zadívala a povídá. „Tak to jsou oni. Dnes jdu tyto boty vrátit a vyberu si za ně nové. Tentokrát už zimní. Šibalsky se usmála a vrátila botu zpět do tašky. Linda na ní nevěřícně kouká, co to vlastně její kamarádka povídá.
Ještě jedna zastávka a pak budou vystupovat. Nákupní centrum je na dohled. Velké billboardy lákají na nákup všeho druhu a obchodníci se nyní před Vánoci budou předhánět, kdo naláká více zákazníků.
Linda musí vždy projít více obchodů, neboť má velikost 42. V těchto velikostech není takový výběr, i když se to už hodně zlepšilo. Za to Zdenka ví přesně, kam půjde. Zamíří jako vždy do stejného obchodu. Má ho již vyzkoušený a boty jí zde vezmou zpět bez problémů. Počká třicet dní ze zákona a pak si za vrácené peníze vybere nové boty.
Tomuto obchodu s obuví přezdívají mladí lidé „půjčovna obuvi“. Obuv zde není nijak drahá a vždy se najde nějaký důvod, abyste mohli boty vrátit. Ceně se rovná i kvalita. Mladí lidé nemají na dražší obuv, která by jim vydržela více roků. Raději si koupí levnější obuv, moderní a vždy po sezoně ji vrátí. Boty z tohoto obchodu by jim ani více sezon totiž nevydržely. Záruční doba je většinou dva roky. Za tu dobu stihnou vystřídat více párů bot a jsou pořád šik.
I já jsem letos pro svého syna v této obuvi koupila pěkné polobotky. Noha mu roste hodně rychle a do nejdražších bot jsem jít moc nechtěla. Cena byla bez pár drobných jeden tisíc korun. I tato cena se mi zdála dosti vysoká, ale nic nenadělám. Boty syn potřeboval. Byl s nimi spokojený až do minulého týdne. Ve středu přišel ze školy a ztěžoval si, že ho strašně tlačí levá bota. Hlavně, že v patě cítí každý krok a kamínek. Jak je to jen možné, povídám si sama pro sebe. Podívám se na podrážku, a co nevidím. Byla tam tak velká díra, že jsem prostrčila prst skrz. „No nic,“ povídám, „boty nosíš čtyři měsíce, tak je půjdeme vrátit do obuvi.“ V obchodě nám prodavačka po prohlédnutí boty řekla, že v nich hodně chodil, a že pochybuje, že nám vrátí peníze zpět. Hm, řekla sem si. Co se dá dělat. Asi v tom neumím chodit jako ty slečny.
