Průkopník

Je březen, jaro se pomaloučku, polehoučku začíná probouzet. Ptáci více zpívají, první vylíhnutá mláďata se hlásí na svět, na stromech se objevují první pučící pupeny, a také se blíží mé první ostříhání fenky před porodem štěňátek.

Občas se stane, že mě lidé zastaví na ulici. Ukazují mi svého pejska, žádají o různé rady. Pokaždé začnou všichni stejnou větou: „Dobrý den, když už Vás vidím, chci se zeptat,“ a pak přijde nějaká otázka. Sem tam mě napadne, co se stane, pokud lidé potkají na ulici svého zubního lékaře, zda na něj otevřou ústa se slovy: „Prosím Vás, vpravo nahoře mě bolí zub, můžete se podívat?“ O dalších profesích ani nemluvím, stačí si jen domyslet. Prostě by mě zajímalo, zda „ordinují“ na ulici nebo ne. Já ano. Snažím se každému vyjít vstříc.

Ráno mě v obchodě paní prodavačka zavede dozadu, že její yorkšírek kulhá. Prohlédnu tlapky a mezi polštářky má nalepenou žvýkačku a v ní kamínek. To by snad kulhal každý, když by ho něco tlačilo. Tlapka se vyčistí a je po kulhání. Jindy zas před pekárnou na chodníku řeším problém se srstí, sem tam vyndám bodlák, prohlédnu drápek a tak dále.

Vyhověla jsem i tenkrát, když fenka byla březí. Majitel mě hodně prosil na ulici s tím, že zanedbal péči o srst, zapomněl na česání. Různě pejskovi vyvařoval samá kvalitní jídla, aby vše proběhlo v pořádku a narodila se zdravá štěňátka. Bříško rostlo a rostlo. Rostla také srst na něm a chuchvalce plsti se stále zvětšovaly. „Víte, moje Julinka nemá vůbec žádné dudlíky pro miminka, musíte mi pomoci. Mléko je přeci důležité.“ Ano, mléko je důležité, takže jak na něj mohl zapomenout, to nevím. Domluvili jsme se na dnešní podvečer.

Fenku donesl v přepravce, aby se neunavila chůzí. Lehla si spokojeně na střihačský stůl, bříško se rozložilo okolo těla. Cecíky nebyly vůbec vidět, ani náznak, jen samá zapletená plst. Pomalu začínám odstřihovat a holit bříško, počítám cecíky do páru. Někdy je sudý počet, jindy může být lichý. S každým objeveným cecíkem máme oba radost, jako archeolog při nálezu. Fenka je klidná, bříško se občas zavlní. Po ostříhání celého bříška jsou patrná i nenarozená asi tři štěňátka. Pán opatrně vloží Julinku zpět do přepravky.

Druhý den ráno zvoní u dveří, že se vše podařilo stihnout jen tak tak. Začal vyprávět. „V noci chtěla jít fenka vyčůrat, přitom měla nachystanou podložku, ale na tu odmítala tentokrát jít. A tak i když nerad, otevřel jsem v noci dveře, byla tma, foukal vítr, vzduchem poletoval sníh. Vypadalo to, že už začne čůrat, ale v tom se otočila a zaběhla do své letní boudy, která stála pod stromem. Volal jsem, ať se vrátí, že je zima. Šel jsem pro ni, ale už bylo pozdě. Z boudy se ozvalo pískání, kňučení. První štěňátko se narodilo. Rychle jsem vzal boudu a šel domů. Celkem se narodila tři zdravá štěňátka.“ Fenka se o ně s láskou starala, každé mělo svůj vlastní dudlík – cecík plný výživy.

Jména jim dal opravdu netradiční. První, které se narodilo venku, dostalo jméno Průkopník, další Snížek a poslední byla Sněhulka. Průkopníka si nechal doma, zbylá dvě prodal novým majitelům.