Pes s vlastním kapesným

Tento psí zákazník dostává kapesné každé dva měsíce od paničky. Nechá se ostříhat a za zbytek peněz si vybere pamlsky, nebo novou hračku. Zkrátka to co mu padne do oka, či zavoní do nosu.

Můj zákazník se jmenuje Bob, neboli Bobeček, Bobánek, jak ho s láskou oslovuje majitelka. Pokud zlobí, je to Boban. Každý sudý měsíc objedná paní do salonu na úpravu svého psa. Dříve dovedla Boba zkratkou po schodech. Do salonu se dá přijít totiž ze třech stran. Domluvily jsme se na úpravě, co a jak, v salonu zůstat s ním nechtěla. Zatím si dojde na nákup, prohodí pár slov se známými, které cestou potká. S nákupem se vrací za hodinu a půl, nakoupí ještě něco pro psa a jde domů. Bob schody vybíhá sám, paní jde pomalu za ním. Když je nahoře, tak si sedne a čeká na paničku. Vyjít 150 schodů a ještě s nákupem v ruce by zabralo každému pár minut. Nyní je již paní starší a s přibývajícími roky má i více zdravotních problémů. Nejdříve byla na operaci s jedním kolenem, a posléze přišlo na řadu i druhé.

Tentokrát dovedla psa její snacha, která přijela vypomoci. Odešla také na nákup, jak už bylo zvykem, a pes tu zůstal sám. Tentokrát byl Bob celý vyměněný. Nedovedla ho jeho panička, ale nějaká náhrada, někdo úplně cizí. Celou hodinu a půl neustále vyl a kňučel. Vyl tak zoufale, že jsem radši zavřela okna, ale stejně to bylo slyšet všude. Hlavně, aby nešel někdo okolo salonu, pomyslela jsem si. To by vypadalo, že tu provádím něco strašného. Stříhání bylo tentokrát hodně náročné. Výsledek nebyl podle mých představ, neboť oholit pudlovi čumák, který neustále vyje, je nemožné. Stále jsem doufala, že se unaví, a já ho potom dodělám. Bohužel odcházel s knírkem. Paní se to moc nelíbilo, a proto říkám lepší s knírkem, než odcházet bez jazyku. To uznala, když slyšela mé vyprávění, co se tady vlastně celou dobu dělo. Společně pak odcházeli. Tentokrát šel Bob poslední, vůbec se mu nechtělo.

Během deseti minut zvoní mobil. To volá majitelka od Boba. Čelo se mi orosilo studeným potem, zhluboka se nadechnu a zvedám mobil. Celkem se bojím, že mi vynadá za to dnešní stříhání, ale jinak to přeci nešlo, ujišťuji se. Mýlila jsem se. Ze sluchátka se ozývá jen samá chvála: „konečně můj pes vypadá jako pořádný chlap, a ne žádná bačkora. Je to pan pes, pan Bob s velkým B.“ To mě opravdu potěšilo. Slíbila, že na příští stříhání dovede psa někdo jiný. Ona stále nemůže po schodech a obcházet schody nechce, je to daleko po silnici. Navrhuji, že si psa vyzvednu a po ostříhání dovedu nazpět. Nechce mě takto obtěžovat, určitě prý na něco přijde. A opravdu přišla, nápad to byl opravdu skvostný. Bob dostane na krk peněženku a schody seběhne sám, vedou přímo do salonu. Já si ho dole převezmu.

První pokus byl zcela bezúspěšný, dolů po schodech sám jít nechtěl, ať jsem volala sebekrásněji. Nezbývalo, než si pro pudlíka dojít po schodech nahoru. Domluvily jsme se na daný čas, kdy bude hotový a já s ním vyjdu zase těch 150 schodů. Dolů šel Bob velmi ochotně, stále se na mě díval, hodně se těšil. Dnes nebylo žádné vytí, jen občas se ozval zvuk parní lokomotivy, jak byl nadšený. Okna dnes zůstala dokořán. Po ostříhání jsem si vzala peníze z peněženky a tu zapnula společně s obojkem okolo krku. Poté jsem odvedla spokojeného psa zpět za majitelkou.

Při další návštěvě už vyběhnul sám schody nahoru za paní a já ušetřila alespoň nohy. Postupně se jeho vybíhání a sbíhání schodů natolik zlepšilo, že stačilo jen zavolat a Bob přiběhl. Nazpátek zas volá paní nad schody: „Bobečku, poběž!“ S placením to máme domluvené tak, že pes vždy přichází, má na těle malý batůžek i s peněženkou. Po ostříhání si má ještě vybrat pamlsky, zkrátka to, na co má chuť. Já pak vše spočítám, zapíšu na lístek, vezmu si peníze za stříhání a zboží. Vše pak vložím do batůžku a připnu na záda. Když paní nad schody zavolá: „Bobe, Bobečku, poběž,“ pohladím ho a dívám se za ním, dokud nevyběhne schody. Tam přiběhne k paní, ta na mě zavolá: „Děkuji, tak zase příště!“ a mává na rozloučenou.