Na první návštěvě to byl ten největší puntičkář, který kdy do salonu přišel. Při druhé návštěvě mám pro něj další přezdívku, a tou je hrubián a neurvalec.
V neděli do salonu vchází známý puntičkář, tentokrát s celou rodinou. Všichni chtějí vidět, jak se bude upravovat jejich štěňátko maltézáčka. Tentokrát chtějí ostříhat srst pejska na kratší délku. Při procházkách se mu prý do chlupů chytá posekaná tráva a česat se moc nechce. Nevím, zda se nechce česat pejsek, nebo zda nechce česat pan majitel. Odpovím jim ohledně střihu, že srst budou muset pročesávat, i když bude kratší. Doporučím jim, ať si dávají pozor hlavně na osiny, kterých je nyní v naší oblasti velké množství. Taková osina se dokáže lehce přichytit i do krátké srsti a způsobit velké starosti, ale samozřejmě ne ve všech případech. Případným problémům je lepší předcházet, než pak řešit jejich následky. S kratší délkou srsti to bude s chytáním trávy do kožíšku o trošku lepší, ale ne na sto procent. To by pejsek musel chodit zabalený v igelitu, aby se na něj vůbec nic nechytlo.
Začínáme, rodinka se postaví okolo stolu a všichni koukají pod moje ruce, jak stříhám. Ne, že by to bylo nějak příjemné, ba naopak. Po chvilce přestane děti koukání na pejska bavit, a tak je maminka pošle prohlížet si zboží pro zvířátka do vedlejší místnosti obchůdku. Nakáže jim, že se mají jen dívat a na nic nesahat. Za pět minut začne být pro děti i toto nudné. Začnou ječet, křičet, prát se, brát vystavené zboží z regálu, honit se, pískat hračkami jak v nějaké herně. Paní je okřikne, ale není to nic platné. Já si hned pomyslím, proč radši nezůstala s dětmi doma.
Puntičkář zlobení dětí už nevydrží a podívá se na mě. Řekne omluvně pardon a začne hulákat na manželku, co to jen jde. „Okamžitě si zkroť ty děti, a když to neumíš, tak příště zůstanete doma a nikam se mnou nepojedete. Je vám to všem jasný?“ Mně to po tomto jeho výstupu bylo jasné hned, že zařvat umí pěkně, ale vždyť to jsou i jeho děti. Paní nic na jeho řvaní neřekla a odešla i s dětmi ven před salon. Po tomto jeho křiku mi je líto dětí a i paní.
Na chvilku se omluvím a odskočím domů pro nějaké hračky po našich dětech, ať si je děti venku prohlédnou a pohrají si. Doufala jsem, že se alespoň trochu zabaví. Vytoužené a očekávané ticho je tak dalších pět minut, než děti vtrhnou ke střihačskému stolu s velkým křikem. Pes je neklidný, a i já už mám co dělat, abych je nevyprovodila všechny pěkně ven. Než jsem se k tomuto kroku odhodlala, vyvedl je ven dřív puntičkář. Postavil před salon a nařídil jim: „Budete venku, nikdo nesmí dovnitř, stříhá se tam pes, bude tady ticho, nikdo dovnitř nesmí! Je vám to jasný?“
Konečně klid. Stříhám rychle, ať už to mám konečně hotové. Paní stojí u stolu a potichu pozoruje, jak pracuji. Puntičkář by nesměl být puntičkářem, aby nezačal šťourat. „Ještě prosím milimetřík tady, a tady je takový malilinkatý zoubeček, a tady ještě kouká chloupeček.“ Vše ustřihnu a pomyslím si, ať už jde do prkýnka i s tou svou rodinkou, chudák pes. Já začínám být už značně vnitřně vykolejená. Snažím se mu vysvětlit, že štěněčí chloupky jsou neposedné a nebudou držet, jak by si představoval. Odpoví, že to samozřejmě ví, ale puntičkáři jsou zkrátka takoví. Musí stále mít všechno na milimetřík přesně, vše podle lajny nalinkované.
Ticho tentokrát přeruší tlumený rozhovor venku. Jsou slyšet různé hlasy a samozřejmě i hlasy dětí. Rodiče se ale vůbec neznepokojují, kdo si to venku povídá s jejich dětmi. Poprosím tedy já paní, zda by se mohla jít podívat ven, co se to tam děje. Z legrace říkám: „aby vám ty vaše děti někdo neukradl“. Za chviličku se paní vrací s tím, že venku sedí nějací lidé. Jdu se podívat ven, kdo to tam sedí. Zůstanu stát mezi dveřmi a nevěřícně koukám na zákazníky, kteří si přišli nakoupit. Sedí na schodech a další stojí na mostku přes potok. Dovnitř prý nešli, neboť děti jim venku řekly to, co jim nakázal tatínek. „Budete venku, nikdo nesmí dovnitř, stříhá se tam pes.“ Zákazníkům se omluvím s tím, že přece mohli zazvonit, jak je zvykem, když stříhám. Já vždy přijdu a ráda je obsloužím. Pejsek, který se stříhá, musí počkat a ne naopak, jak se tady dnes stalo. Společně vcházíme dovnitř do obchodu, kde za přivřenými dveřmi čekají majitelé se svým pejskem, až obsloužím zákazníky a vrátím se k nim.
Příchozí zákazníky se snažím rychle obsloužit, když se najednou z místnosti, kde se stříhá, ozve plácnutí, jako když dá někdo někomu facku. Pán, který si vybírá granulky pro své kočky, se na mě nevěřícně podívá a grimasou naznačuje, co se to tam děje. Odpovím pokrčením ramen, jako že taky nevím. V tom okamžiku se ozve zvuk druhé facky a ještě jedno tlumené plácnutí. Paní za dveřmi vykřikne a dodá: „ a nebij toho psa!“ Dveře se otevřou a rázným krokem vychází paní a míří ven ze salonu. Hlavou mi proletí myšlenka, že oni si tam snad nafackovali a pes také jednu schytal. Po obsloužení se vracím dovnitř za puntičkářem, kde psa ještě načešu a můžou jít domů.
Nevím, co se za zavřenými dveřmi událo. Mohlo to být docela jinak, než se domnívám. Mohl přilétnout taky komár, který si sedl na některého z majitelů a jak ho chtěli zabít, tak se ozval zvuk facky. To se ale nikdo nedozví, to vědí jen oni dva a svědek pes, který také od puntičkáře jednu dostal.
