Někdo sbírá známky, fajfky, staré rádia a jiné. Já začínala sbírkou ulit od šneků, přes igelitky, živé kočky, až po hrníčky i psí zákazníky.
Má první sbírka začala v pěti letech. Jako malá jsem běhala při sušení sena škarpou, kde bylo nejvíce prázdných ulit od šneků: žluté, červené, proužkaté, ale i obyčejné velké. Pak jsme si s kamarádkou sedly na mez a se zálibou si prohlížely naše poklady a vyměňovaly si navzájem nasbírané ulity. Jednoho dne ale rodiče rázně ukončili mou první sbírku.
Druhá sbírka byla ještě v předškolních letech a ta se skládala z různých kovových šroubovacích uzávěrů a víček. Hlavně ceněná byla víčka od alkoholických nápojů, prázdné lahve měl náš místní hospodský na dvoře, kam jsem potají lezla. Doma jsem postupně od všech lahví, které byly určeny na malinovou šťávu, odšroubovala vršky, a když se mě zeptali, tak jsem všem tvrdila, že jsem to já nebyla.
S nástupem do první třídy a se zabalenou svačinou do pestrobarevných ubrousků začala má další sbírka. Všechny děti ve třídě si navzájem vyměňovaly ubrousky na svačinu, samozřejmě čisté a vzorně uložené v učebnici. Každý vždy pozoroval, ne co má kamarád na jídlo, jak je tomu dnes, ale v čem je chléb se sádlem nebo škvarky zabaleny.
Následovaly další sbírky peříček od slepic, mrkacích pohledů, obalů od žvýkaček, plechovek od piva a různých nápojů, přes časopis Burda. Populární byly z dob totality i plastové lžičky od zmrzliny z Jugoslávie. Na svou první ozdravnou dovolenou jsem hodně a dlouho vzpomínala. Ne na moře, ale na zmíněné plastové lžičky, které se povalovaly na zemi snad všude. Já je pečlivě sbírala a uklízela do kufříku. Měla jsem i několik živých sbírek. Jednalo se o zatoulané a zubožené kočky. Na travnatém dvoře se seníkem jich postupem času bylo 15 a já byla kočičí máma, jak mi říkala babička. Jednoho dne je děda pochytal do jutového pytle a odnesl do mlýna, ať tam alespoň chytají myši. Kočky se v pytli praly a řvaly. Já to obrečela. Doma mi nechali pouhé tři, Lízu, Rózinu a Mikeše. Mikeš se vzápětí postaral o další potomky.
Moje další živá sbírka byl chov morčat společně s králíky v králíkárně. Při počtu 60 kusů došla všem dospělým trpělivost. Nandali mi je do košíčku, ať je roznesu po vsi a zbavím se jich, jinak je dají do zoo pro hady. Obcházela jsem dům od domu a rozdávala morčátka s tím, že jak je budou mít, už jim nechcípne žádný králík. Věřte nevěřte, já je skoro všechny rozdala.
Poté následovala sbírka igelitových tašek, kterou jsem letos při zazimování zahradní boudy našla. Opatrně jsem otevřela bednu a zavzpomínala, kde jsem ke které přišla. V dnešní době by už asi nikoho nenapadlo sbírat igelitové tašky. V té době to byl ale hit. Prohlédla jsem si je a zase je uklidila, vyhodit jsem je nedokázala.
Další mou sbírkou byly céčka, eska, následovaly kelímky od různých jogurtů, alba se známkami a zvonečky. Jednalo se o zvonečky železné s čísly, porcelánové či keramické. Tuto sbírku zvonečků mám dodnes. Mám je hodně ráda, ale utírat prach mezi nimi dá opravdu zabrat. Další zvonečky už nekupuji, neboť tato sbírka by byla nekonečná.
Nekonečná by byla i má poslední vášeň, a tou jsou keramické hrnečky na kávu a čaj. Tak tuto kolekci rozšiřuji já, nebo někdo z mých blízkých pouze v období Vánoc, a ty se pomalu blíží. Pak si udělám kávu, zapálím svíčku a vychutnávám nový přírůstek do sbírky. Ještě jedna sbírka je, a jako jediná je pracovní. Tou jsou plemena psů, která jsem měla na úpravu v saloně. Ta je pouze v mé hlavě. Není hmotná, a tím pádem je i bezúdržbová a hlavně velmi dobře skladná.
