Vstupné přes dvě stě korun za něco, co neuvidíte. Nevšední zážitek pro ty, kteří se nebojí tmy. Hodina slepoty dokáže otevřít oči.
Je deset hodin dopoledne a úplně zmizelo veškeré světlo. Místo očí se dívám rukama. Jsem odkázána na svůj sluch, čich, chuť. Také na nevidomého průvodce tímto zvláštním hodinovým potemnělým světem.
Ocitám se na cestě běžného života nevidomých lidí. Jednu ruku mám před sebou v úrovni prsou, ohnutou v pravý úhel. Je to proto, abych do něčeho nevrazila celým tělem. Druhou se dotýkám stěny. Jsem v naprosté tmě ve speciálně přizpůsobených místnostech. Myslela jsem si, že se časem ve tmě rozkoukám, ale omyl. V myšlenkách mi došla skutečnost, že pokud lidé jednou přijdou o zrak, tak se již nikdy nerozkoukají a musí se s tím naučit žít.
Prvních pár sekund mám strach, že tuto podivnou cestu vůbec nezvládnu. Polévá mě nával horka, srdce buší, ztěžka dýchám. Zdá se mi, že zde není žádný vzduch. Na okamžik sundám ruku ze stěny, abych si rozepla svetr a také otřela zpocené čelo. Ve tmě zavrávorám, rychle rozepnu zip a ihned se opět přilepím rukou na stěnu. Celkem jsme čtyři na této výpravě a náš milý neviditelný průvodce. Pouze vím, že má příjemný uklidňující hlas a teplou ruku. Vše další o něm, jak vlastně vypadá, jak je starý, jaké má vlasy, je už jen moje představa.
V těle se mi začínají probouzet ostatní smysly a velká zvědavost, co mě čeká. Také to, zda si v té tmě někde nerozbiju hlavu, nezakopnu, nespadnu. Vcházíme postupně jak husy za sebou do první místnosti. Každý řekneme své jméno, aby nevidomý průvodce věděl, s kým má tu čest. Já také zjistím, že jdu poslední a na okamžik znejistím a ptám se do tmy průvodce.
„Já půjdu jako poslední? No, co když mě tady někde zapomenete?“
„Nebojte se, nezapomeneme,“ uklidňuje mě průvodce.
„Jak to? Vždyť je tady taková tma?“
„Já vím přesně, kde jste,“ odpoví a vezme mě za mojí ledovou ruku.
„Jé, vy máte teplou ruku.“
„No vidíte, tak se nebojte. Vím přesně, kde jste.“
Přestala jsem být konečně nervózní a začala se soustředit na svůj hmat a i na ostatní smysly. Jako první si všichni procházíme celý neviditelný byt. Zdá se být ohromný. Má všechno na co si jen vzpomenete. Předsíň, kuchyň, obývák, koupelnu…. Každý z nás šmátrá rukou a každý nachází podivné předměty. Podivné pro nás v daný okamžik. V běžném životě si takových detailů ani nevšimnete. Každý má radost, když hmatem pozná, co objevil za předmět a v které části bytu právě je. Pokud někdo špatně pojmenuje nějaký předmět, nevadí. Průvodce mu řekne, o co se správně jedná, nebo ho nasměruje na něco jiného k prozkoumání. Já si například dlouze očichávala něco, co jsem držela v ruce. Po chvilce jsem zjistila, že jsem ve sprše a držím mýdlo.
Z bytu se dostáváme dál do imaginárního venkovního světa. Vstupujeme do lesní hájenky. Na stěnách nahmatávám kůru a plno dalších věcí. Pojednou se mi zdá, že pofukuje lehký větřík. Zaslechnu bublání potůčku, kuňkající žáby, …. A to už jsme na louce u rybníka. Průvodce nás upozorní, abychom se pevně chytli zábradlí, neboť budeme přecházet nad vodou. Nevím, zda tam opravdu byla či ne. I když zvýšenou vlhkost jsem cítila. Chytnu se tedy zábradlí a přecházím po mostku. Stále jsem poslední ve skupině a říkám si, že když všichni ve zdraví lávku přešli, tak i já to zvládnu. „ Hurá!“ Nespadla jsem do vody, jsem na druhém břehu.
Nyní mne průvodce oznámí, že půjdu v čele skupinky. Zjišťuji, že mám ještě větší strach než jít poslední. Co když povedu skupinu špatně? Co když někam narazím? Obavy se rozplynou po té, když mě vezme průvodce za ruku a nasměruje správným směrem. Jdu pomalu, nejistě. Za mnou jde pán, který jde rychleji než já. Nechtěně na mě sáhne a já se hodně leknu.
„Aááá, fuj, to jsem se lekla. Já nejsem Vaše paní!“
„Promiňte, omlouvám se. Já nechtěl.“
„No Petře! Co tam děláš?“ zakřičí ironicky a zvesela jeho manželka, která jde poslední.
„Když tady není nic vidět.“ Odpoví pán své manželce.
Všichni se hlasitě smějeme a jdeme dál, tentokrát do obchodu. Ovoce a zeleninu v regálech poznávám hlavně podle vůně a mám radost, že bych zvládla nakoupit. Jako první se ocitám podle zvuku na rušné ulici. Tůůůd!! Silně na mě zatroubí auto. Uskočím a chytnu se nějakého sloupku. Ptám se průvodce, co se to stalo? Zda jsem opravdu narazila do auta? V reálném životě by do mě auto narazilo, neboť mi unikl zvuk na přechodu pro chodce. Stále se ještě držím sloupku a odmítám jít dál. Průvodce mě nyní vyzve, abych šla bez držení za jeho hlasem do prostoru. Bojím se, neboť špatně udržím rovnováhu v prostoru ve tmě. Teplá ruka průvodce mne opět uchopí za mou ledovou a převede na druhou stranu ulice. I ostatní mají strach šlápnout do volného prostoru jen tak. Nejsem sama. Přitom se jednalo asi o metr až dva chůze, ale pro všechny to byla nesmírná dálka přejít ulici.
Celá výstava je zakončená neviditelným barem. Náš průvodce se stal i naším barmanem. Měla jsem strach, zda se potmě nepoliji, nebo nesrazím svou neopatrností něco dolů z baru. Nakonec vše dopadlo dobře, každý má dopito, zaplaceno a nikdo se ani nepolil. Odcházíme z baru. Otevírají se dveře a všichni se vracíme na světlo s přivřenýma očima, do našeho reálného světa. Našeho průvodce pohltila tma a tak ani nevím, jak opravdu vypadal.
