„Dobrý den, víte, mně je vám už od večera strašně zle. Chce se mi zvracet, bolí mě hlava, mám velké křeče v břiše, a dokonce mám i průjem. Prosím vás, kde tu máte záchod...
...kdyby to na mě přišlo, abych to stihla. Podívejte, jak se celá klepu,“ a natahuje ke mně ruce. V hlavě mi ihned bleskne, ježišimarjá, ta ženská má snad nějakou úplavici, nebo ještě něco horšího. No ještě abych to tak chytla, fuj.
Zákaznice vchází do salonu celá zelená, zpocená, drží se za břicho a mocně funí. Přes rameno má velkou květovanou kabelu a v ruce vodítko se psem plemene Cavalier King Charles Spaniel. Zkráceně se mu říká kavalír, což je podstatně kratší, a všichni pejskaři ví, o jakou rasu se jedná. Pejsek radostně hopsal okolo své potácející se majitelky a neměl žádné tušení o jejích problémech. Na první pohled je hned vidět, že je velmi neudržovaný, srst samá nečesaná vlnka, plsť a dredík. Na tlapkách má z přerostlých chlupů úplné zimní bačkory.
Snažím se nedat znát své zděšení, alespoň doufám, že jsem nedala nic znát. S klidným hlasem říkám: „Pokud je vám špatně, stačilo jen zavolat telefonem, nemusela jste chodit osobně a vážit sem dlouhou cestu. Já bych vás přeobjednala na jiný termín, až budete zdravá a bude vám lépe.“ Zákaznice třesoucím hlasem odpoví: „Se mnou už to lepší nebude. Bude to stále horší a horší.“ Začínám pomalu, ale jistě od zákaznice couvat dozadu mezi regály. Teď bych už opravdu, ale opravdu mohla něco chytnout. Už se vidím na infekčním oddělení, izolovaná od okolního světa. Všichni okolo chodí v rouškách a bílých nepropustných kombinézách. Někteří jen nakukují přes sklo, aby se ode mě nenakazili a případná infekce se nešířila dál, strašná představa. Cítím, že i já se tou příšernou myšlenkou o své zdraví začínám potit po celém těle, a také tak zhluboka dýchám jako paní. Přece jsem se tak rychle nemohla nakazit, to je nesmysl, já už z toho snad blázním, pomyslím si.
Zákaznice tentokrát už ale uviděla moje velké zděšení, a i můj překvapivý výraz v očích. Pomalu jde za mnou dozadu mezi regály s nataženou třesoucí se rukou a říká: „ Nebojte se mě, já nejsem nemocná, ono to jen tak vypadá. To je všechno kvůli naší Ajdě,“ a otočí se na svou fenku. „Já se tak strašně bojím, jak to tady vše zvládneme, že všechnu tuto nevolnost mám od nervů, ze strachu a stresu. Já jsem totiž strašný nervák.“
Po tomto vysvětlení, proč je jí tak špatně, mi spadl velký kámen ze srdce. Byla jsem už celá zpocená, jak kdybych vylezla ze sprchy, a to jsem se na ni jen dívala a poslouchala. Říkám: „Vždyť se nebojte, podívejte, jak se váš pejsek těší. On se nebojí a vy ano. Vždyť jste jen doprovod, to bude v pořádku.“ Snažila jsem se uklidnit rozklepanou zákaznici.
Fenka Ajda byla po celou dobu úpravy moc hodná. Paní seděla u střihačského stolu, ubrouskem si otírala zpocené čelo. Občas se napila ze sklenice studené vody, sem tam něco prohodila rozklepaným hlasem. Stále nechápala, jak vše probíhá v klidu, že se nebylo dopředu vůbec čeho bát.
Když byl pejsek celý upravený a načesaný, tak jsem uviděla tu velkou úlevu na její vrásčité tváři, to ohromné uvolnění napjatých svalů. Paní slíbila, že příště se už nebude tolik stresovat, však o nic nejde. Její pejsek se nebojí, tak proč ona, vždyť je jen doprovod. Otevřela dveře ven ze salonu, a až teď si všimla, kde nechala své auto. Vůbec nebylo zaparkované tam, kde se domnívala, že ho zanechala. Auto stálo uprostřed ulice s otevřenými dveřmi jak u řidiče, tak u spolujezdce. Ostatní řidiči museli její auto objíždět s hlasitým troubením po chodníku. Hodně jsem se divila, že na nás nějaký pan řidič nevlítnul do salonu se slovy: „To neumíte pořádně zaparkovat, jak můžete mít vůbec řidičák, no jo zase ženská.“ Občas se totiž stane, že když někdo špatně zaparkuje auto, páni řidiči už vědí, kam jít.
Takové podobné zákaznice mám ještě dvě. No my ženy, jak se zdá, dokážeme trpět jako psi za naše mazlíčky. U pánů jsem se zatím s takovým chováním nesetkala. Možná si říkají: „Jsem přeci chlap a ne nějaká baba.“
