Už 14 dní v sousedním domě neustále někdo klepe na okno. Většinou zvuk začíná ráno za rozednění a trvá celý den. Zkrátka do té doby, než se setmí. Se soumrakem nastává ticho a konec podivného klepání. U sousedů zhruba již 35 let nikdo nebydlí. Dům vlastní asi pět dědiců, kteří se nemohou dohodnout, nebo navzájem vyplatit. Dům je nyní domovem lesních kun a zatoulaných koček. Myši zde nejsou, neboť o ty se postarají zdejší nájemníci. Postupem času se nemovitost rozpadá a zarůstá plevelem a černým bezem.
Na podivné klepání mě upozornil náš pes, s kterým jsem se vracela domů po schodech z procházky. Dlouze a se zaujetím se zadíval na sousedův dům. Jeho zaujetí bylo tak silné, že i já jsem uslyšela podivný zvuk. Vycházel ze sousedova zarostlého, nepoužívaného dvora. Znělo to, jakoby byl někdo zavřený uvnitř, a dostával se ven z domu oknem. Celý den jsem na podivný zvuk myslela, co to jen může být.
Druhý den jsem se potají vydala na zarostlý dvůr s tím, že zjistím, co se tam děje, co způsobuje podivný zvuk. Opatrně jsem otevřela železná vrata, která vydala skřípavý zvuk, léta je nikdo neotvíral. Se skřípěním vrat ustal i podivný zvuk, který jsem šla prozkoumat. Vrata jsem již nezavírala, nechala jsem je pootevřené na svou další tajemnou výpravu, až uslyším ostré tajemné klepání. Po deseti krocích k domovu se zvuk do dvora vrátil. A i já jsem šla zpět. Pohledem prozkoumávám celý prostor na dvoře, ale stále nic nevidím. Po chvilce urputného civění na dvůr mě zaujme větev na černém bezu. Na větvi sedí pták dlask a svým mohutným zobákem buší do okna. Zatleskám a snažím se ho vyplašit. Vůbec se mi to nedaří, odlétne na maličkou chvilku a vrátí se zpět. Bylo mi ho totiž líto.
Třetí den se vydávám na sousedův dvůr opět, vyzbrojena pilkou. Rozhodla jsem se, že uříznu větev, a tím bušení ustane. Myslela jsem si, že pták odlétne a už si nebude mít kam sednou, že bude klid. S pocitem vítězství se vracím domů, úkol splněn. Ať si dlask najde jinou zábavu.
Další den bylo ticho a klid, už nepřilítnul. Den na to se objevil můj ptačí kamarád opět, našel jiný způsob bušení. Obešel se i bez uřízlé větve. Vraty jsem ho pozorovala a nevěřícně koukala, jak to vůbec může tentokrát přežít. Vždy se z vedlejšího stromu rozletěl proti oknu, celým tělem do něj narazil a poté sjel dolů. Své nálety stupňoval. Nevydržela jsem a dala jsem mu před okno jeho větev. Za chvilku si na ní sedl a začal své monotónní klepání, které trvá už 14 dní.
