Masařka a bzučivka

Nežiji, kde je hnůj, mršiny a líheň much. Stačí obyčejná popelnice v ulici a mám o nechtěnou sportovní zábavu postaráno. Zvláštní sport, kterému říkám lovení much. 

Stačí jedna potvůrka a doma mám čtyřicetikilovou hromádku zoufalství, strachu. Naopak salon se může v mžiku změnit v kůlničku na dříví. Je až neuvěřitelné, co dokáže šedá potvora s černými pruhy na hrudi a červenýma očima. Někdy má barvu kovově modrou, či zelenou. Každé zvíře na bzučivky a masařky reaguje úplně jinak. Hodně také záleží, kde se s ní setká.

Můj barzoj má reakce různé. Venku občas cvakne po dotěrné mouše či prolétajícím čmelákovi. Doma je vše jiné. Tady jde odvaha z venku do ztracena. Sotva zaslechne bzučící masařku, i když jen za okenní sítí, rychle prchá do rohu chodby, kde se silně klepe a kňučí. Ze začátku jsem dělala jako by nic. Časem jsem zjistila, že to nikam nevede. Pokud se moucha dostane dovnitř do místnosti, začíná lov se zbraní. Masařku naháním, co to jen jde se složenými novinami v ruce. Pokud je lov úspěšný, přibíhá pes a mouchu rychlostí kobry ihned sežere. Jak pozná, že byl můj lov úspěšný? Hlavně podle plácnutí a mého proslovu: „A máš to, potvoro jedna!“ Ještě chvilku je zalezlý, avšak spokojený. Toto trvá už druhý rok. Nikdo nevíme, kdy a hlavně proč se tato zvláštní fobie stala.

Pokud mi vlétne otevřenými dveřmi do salonu moucha, tak to je pak jiná. Žádný pes na střihacím stole nepostojí a otáčí se za mouchou jak na obrtlíku. Točí hlavou, zdvíhá a špicuje uši. Většinou mi nezbývá nic jiného, než mouchu vyhnat ven. Takový pes je totiž natolik v ráži, že by v nestřeženém okamžiku seskočil ze stolu a z mého salonu by udělal pěkný binec.

Pak jsou další pejsci, kteří se bojí. Krčí se a tisknou na stůl jako při kanonádě. Poslední dobou se snažím zajistit salon proti mouchám. I když pro moji salonní kočku je lovení much nesmírná zábava a na případné ztráty nehledí. Mrštná kočka vyskočí na zeď, plácne do obrazu a ten letí spolu s masařkou. Vyloženě si honbu za mouchou užívá a v ten moment pro ni neexistuje větší pozdvižení. Nezabere ani masová konzerva, kterou tak miluje. Zkrátka nic a masařka je na prvním místě. Však kočka je lovec a lov je jí přirozený. Chvilku se tedy dívám, jak se kočce vzrušením rozšiřují zorničky. Hopsá rychlostí tenisáku a místnost je jí malá. Nakonec i já začínám lovit mouchu, neboť každá hra jednou skončí.

Mouchy jsou v létě kolikrát natolik dotěrné, že lituji hlavně starší a nemocná zvířata. Moucha přesně pozná taková zvířata. Usedá na ně a nedá jim chvilku klidu. Masařky přenáší mnoho nemocí, už jen ta skutečnost, že se často líhnou ve zdechlinách, zkaženém mase. Na loukách mají kolikrát koně speciální masku proti nim, kde o ně není nouze. Krávy na pastvinách se zase ohání dlouhým ocasem, aby dotěrný hmyz odlétl jinam.

Lidé si častokrát pletou masařku s bzučivkou. I když jsou takové bzučivky moc otravné, jejich larvy dokáží hnisající ránu či bolák zbavit bakterií a tím ji vydezinfikují. Zelené bzučivce se právě proto přezdívá „biologický nůž.“ Jedná se o prastarou léčbu, kterou využívali i Mayové. Larvy uvolňují z ústní dutiny enzymy. Ty rozpouští odumřelou tkáň, kterou pak vysají. Přesně kopírují ránu jako chirurgický nůž. Sama si takovou léčbu neumím dost jednoduše představit. Při pomyšlení, že mi hnisající ránou vrtají červy, je děsivá. Na druhou stranu, pokud by mi to v daný okamžik pomohlo, tak i k této léčbě bych se přiklonila.