Mohlo to dopadnout i hůř, což se i stává. Jsem rozzlobená a naštvaná. Nevím, kde se v lidech bere zloba a nenávist. Vidíme to v televizi, na facebooku, slyšíme od známých. Proč se lidé mstí zvířeti, které si s láskou pořídili? Byl to jejich parťák, kamarád, společník. Když se vraceli utahaní z práce, radostně je vítal. Proč a z jakého důvodu ho přivázali na provaz ke stromu u řeky? To nikdo neví. Pokud pejsek nemá čip, a ani tetování, majitel se těžko dohledá. Tím pádem nebude ani potrestán za své odporné jednání. Uvádím dva případy z minulého týdne:
V neděli v půl deváté večer mi volala má zákaznice, že našla při venčení psa u řeky na odlehlém místě přivázaného briarda u stromu. Byl zbědovaný, zanedbaný, vyhublý, ale také byl hodně kamarádský a mazlivý. Proč se chtěl někdo takového psa zbavit? Proč si ho tedy kupoval? Tomu nerozumím. Koupí beru na sebe za psa zodpovědnost. Když už jej přeci člověk nechtěl, ať už z jakéhokoliv důvodu, je plno jiných způsobů, jak situaci vyřešit, např. dám inzerát, že daruji psa, poptám se v sousedství, zda někdo nemá zájem, nebo ho raději zavedu do útulku, kde mu najdou hodného páníčka. Toho, kdo přivázal ubohého briarda ke stromu, bych tam také přivázala, aby si uvědomil, co udělal. Briarda se nakonec dočasně ujmula jedna paní, která má už čtyři yorkšírské teriéry.
Druhý případ se stal při mé procházce se psy, kdy jsem uviděla neznámé luxusní auto. Řidič i spolujezdkyně se stále rozhlíželi. Pomyslela jsem si, že asi někoho hledají. Při procházení okolo auta se na mě ani nepodívali a stále čekali. Pár kroků za mými zády slyším, jak otevřeli dveře od auta. Ihned rázně zabouchli a smykem jak nejrychleji dokázali, ujížděli. Rychle se otočím, co se to stalo, a vidím, že na zemi leží tři koťátka. Jednoduše je vyhodili z auta a zmizeli. Koťátka, celá vystrašená, se dlouhými, plíživými kroky běžela schovat do okolních zahrádek. Jedno se za dva dny dostalo až k mému domu. Poznala jsem ho, bylo hodně hladové a jako každé mládě mazlivé. Dala jsem mu najíst. V tom vyšla sousedka, velká milovnice koček. Pověděla jsem jí o osudu koťátka a ta si ho ihned bez přemýšlení vzala do náruče a odnesla domů ke třem svým stávajícím kočkám.
Závěrem chci napsat jen tolik, že by se mi líbilo, kdyby se každé narozené zvíře povinně očipovalo. Tak by byl potom takový nezodpovědný majitel dohledatelný a poté i potrestán. Možná by ani k takovým činům nedocházelo tak často, když by po nich zůstala hmatatelná vizitka v podobě čipu. Je mi ale jasné, že takové řešení není možné.
Blíží se Vánoce a čas dárků. Každý by si měl pořádně rozmyslet, zda splnit či nesplnit svému dítěti přání „já chci štěňátko, koťátko. Já se o něj budu starat.“ Je už na to dítě dost velké a staré? Nakonec se budete starat vy a nebude to jen na dva roky.
