Přitom to byl chlap jak hora, pomalu padesátník. Žádné malé dítě, které by nevědělo, že se tato věc týká pouze žen.
V sobotu svítilo nádherně sluníčko a park byl plný lidí. Také kam jinam utéci z betonového města, než do nejbližší zeleně. A tou zelenou oázou byl velký městský park. Nabízel útočiště jak pro zamilované páry, babičky s kočárky, děti na koloběžkách či inlinech, tak i pejskařům.
Pejsků tam bylo opravdu hodně a každý si užíval slunečních paprsků po svém. I jeden pán, kterého asi jeho žena, či manželka poslala vyvenčit dva malé jorkšíry. Bylo vidět, že ho venčení moc nebaví. Možná byl utahaný z práce, možná měl nějaké starosti.
Šel pomalu se sklopenou hlavou. Občas musel přivolat svého jorkšíra k sobě, neboť se stalo, že ho častokrát pronásledoval jiný pes. Druhý pánův pes byl v pohodě a šel mu spokojeně u nohy. Pán chodil sem a tam, očima stále pokukoval po lavičkách. Hlavně po těch, který stály na sluníčku.
Najednou zrychlil a jednu slunečnou lavičku ulovil na sezeni pro sebe a pro své dva pejsky. Jednoho si posadil na klín a druhý vyskočil vedle něj. Přehodil si ruku přes opěradlo a za malou chvilku mu klesla hlava. První, co mě napadlo, bylo, že je mu špatně. Avšak nebylo, neboť jsem i přes zpěv ptáků uslyšela chrápání.
Spal pán, usnul i jeho malý pes na klíně. Celou situaci střežil druhý pes, který si připadal v ten okamžik dost důležitě. Vůbec nehrálo roli, že svou velikostí by se vešel do kapsy kabátu. Ostražitě každého pozoroval, a pokud by se chtěl přiblížit nějaký pes, byl připraven ihned zasáhnout.
Psů se kolem motalo hodně a kolikrát je majitelé nemohli ani odvolat. Jeden westík byl natolik neodbytný, že pes seskočil z lavičky a zasáhnul. Štěkal na celé kolo a hnal vetřelce pryč. To probudilo pána, který sebou cuknul, vzal psa z klína na ruku a rychle si stoupnul.
„Daisy, co to je! Hned pojď sem! Ke mně!“
Jorkšírek se hrdě vracel, avšak neochotně. Asi chtěl druhému psu ukázat, kdo to tady má na povel. A v tom se to stalo. Pán najednou vykřiknul.
„K…, já jsem to dostal! Pane bože, jak se to mohlo stát?“
Položil psa na zem a prohlíží si své světlé kalhoty. Vyndá kapesník a snaží se červený flek setřít, který vůbec nejde dolů. Rozhlédne se kolem, zda se na něj někdo nedívá a se slovy: „ježíši, není to snad h…. si přičichne ke kapesníku.
„Lusi, ono to na tebe přišlo. Ty háráš na moje kalhoty! Ty pr.. jedno! Tak holky a jde se domů, hybaj.“
Směji se při každé vzpomínce na toho pána.
