Jeden gentleman chtěl udělat něco dobrého a pěkného o Vánocích pro zvířátka. Nakoupil granulky, pamlsky, piškoty, různé kostičky a vydal se na tramvaj. Jel poměrně dlouhou dobu, až na konečnou tramvaje, kde se nacházel útulek pro opuštěná zvířata, ale z velké části hlavně pro psy. Útulek stál na okraji města, kde už není tak velký hluk a kde psí štěkot nebude rušit majitele okolních domů.
Předal dovezené dárečky, a pak si dlouze všechna zvířata umístěná v klecích prohlížel. Některá zde byly krátce, jiná již nějaký čas. Ty nikdo nechtěl z různých důvodů. Buď že už mají svůj věk, který přináší různé neduhy, další měli pochroumanou tlapku, a tak kulhali. Každý by si raději vybral psa mladého, ale nejraději roztomilé chundelaté štěňátko. V jednom takovém kotci seděl černý chlupatý pes s plstnatou srstí. Jen svítící očka se smutně koukaly na příchozího hosta. Oba se na sebe dlouze zadívali, chlupáč se ani nepohnul.
Na zpáteční cestě na něj pán stále myslel. V noci se mu moc špatně spalo, před očima stále viděl černého chundelatého a hlavně opuštěného psa. Další den byl plně rozhodnut, že se za ním opět zajede podívat. Netrvalo to ani týden a chlupáč už nebyl sám, měl svého pána, svou spřízněnou duši. Oba byli šťastní, jen dlouhodobě zanedbaná srst se nedařila pánovi rozčesat. Vždy když pán učesal nějaký kousek, začalo ho to po chvíli nudit a nikdy to nedodělal. Jak čas ubíhal, tak i srst nabírala na své délce. Byla delší a delší. Jednoho dne se nedalo poznat, kde má pes vlastně hlavu a kde ocas. Pouze při dávání pamlsku z ruky to bylo jisté. Právě tohle byl poslední impulz na rozhodnutí nechat psa ostříhat. Při objednávání si přál termín co nejdříve. Termín byl na druhý den, neboť jedna zákaznice se přeobjednala z důvodu, že její fenka začala hárat. Stříhání pro ni bylo tedy nemožné. To by pak ze salonu zbyla kůlnička na dříví, jak by se psí kluci dožadovali psí slečny.
Na druhý den přichází pán od vlaku a vede psa na dlouhém flexi vodítku. Sotva mě chlupáč uvidí, začne skákat, mrskat ocasem a vbíhá dovnitř. Dožaduje se hlazení, chce vzít do náruče. Tváří se na mě jako na starou známou, jako kdyby říkal: „Ty mě nepoznáváš? To jsem přeci já!“ Dlouze přemýšlím, zda ho opravdu neznám. Nic mě nenapadá. Na stole se chová jako suverén, všechno zná, ničeho se nebojí. Pán všemu přihlíží, já pomalu odstřihuji plstnatou srst. Společně si povídáme, odkud a jak dlouho má pejska, zda něco ví o předchozím majiteli. Něco málo věděl, ale k mé identifikaci to bylo pramálo.
Ve chvíli, kdy ostříhám hlavu a vykouknou na mě dvě jiskřící očka, která by se jakoby usmívaly, mi pes začíná být povědomý, ale jen maličko. Ale kde by se vzal v útulku? Jméno má také jiné! Při dalším stříhání přemýšlím nahlas. Bude tomu už dva roky, co jsem takového podobného psa stříhala. Chodila sem s ním na nákup dosti rozmazlená holčička. Rodiče jí ho koupily na její urputné a stálé naléhání, jak sama říkala. Pokaždé mu koupila nový obleček, svetřík, bundu, šátek. Určitě měl větší šatník než kdejaká slečna. Jedl ty nejkvalitnější granule, sušená masíčka, psí čokolády. Od rodičů slečna dostávala peníze, které v každém obchodě bez rozmyslu utrácela. Už od štěňátka jsem ho pravidelně koupala, stříhala. Pak přicházeli méně často, až už nepřišli vůbec. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nikdo nic bližšího nevěděl. Postupně jsem na něj zapomněla. Pravděpodobně se rozmazlené slečince omrzel, odložila ho jako nějakou nepotřebnou věc.
A v té chvíli mě to napadlo! Už vím, odkud tě znám! Tento pes zůstal sám nechtěný až do té doby, než se dostal do útulku. Poté se zalíbil při vánočním obdarování našemu gentlemanovi. Už to nebyl pes nikoho. Vše co jsem věděla o něm jako štěňátku a o jeho třech sourozencích pán poslouchal s velkým zaujetím. Kruh náhod a shledání se uzavřel. Byla jsem opravdu ráda, že se dostal do dobrých rukou. Má ho někdo, kdo ho má opravdu rád. Chodí spolu na procházky, ale ze všeho nejraději chodí chytat ryby. Řeka je jich plná, už z břehu jich vidíte desítky. Pejsek si vleze do vody a číhá. Je natolik rychlý, že dokáže rybu chytit sám. Zda jí potom odevzdá majiteli, tak to nevím. To se budu muset příště zeptat, co vlastně dělá se svým úlovkem, zda malé ryby pouští a na větších si pochutná.
