Do salonu pro psy přichází dáma v pestrobarevné tunice, černé havraní vlasy jí splývají po ramenou. Široká sukně s volány sahá až na zem. Na každé ruce má náramky, které cinkají při každém sebemenším pohybu ruky. Každý prst na ruce zdobí velký prsten, dokonce i na palci jeden má. Některý prsten má kámen, jiné připomínají ornamenty. Občas z vlasů, ale jen na krátkou chvíli, vykoukne náušnice. Vypadají jako dlouhá pírka z nějakého ptáčka, která jsou zavěšená na drobném kroužku.
S sebou má bišonka jménem Ferdík. Na úpravu si vybrala sportovní střih. Prý má hodně práce, na péči a starání ji nezbývá již tolik času. Sportovní střih u psů znamená, že se vše upraví tak, aby každé plemeno odpovídalo standardu, pouze má srst kratší délku.
Přemýšlím, co asi může tato zákaznice mít za zaměstnání, když je tak pracovně vytížená. Podle vzhledu bych ji tipovala, že by mohla prodávat na střelnici, nebo být průvodkyní v muzeu, galerii, nebo snad tanečnice. Nevím, nevím. Ptám se sama sebe.
Beru do ruky kartáč na srst, kterou je nutné rozčesat. Ale paní na mě spustí hned zhurta: „Položte ty kartáče a hřebeny, já Ferdíka nikdy nečešu, on to nemá rád.“ Hned si pomyslím, že je to další takový zákazník, co nečeše psa od malička. Jak si potom má vlastně zvyknout na česání a různé úpravy? Toto je plemeno, u kterého srst vyžaduje náležitou péči. Přijdou do salonu a já nemohu použít ani hřeben. To je jako kdybych přišla ke kadeřnici a ona mě nesměla učesat, protože se mi to nelíbí, nemám to ráda, protože mě to tahá. Doma se taky přece nečešu jenom sem tam, nebo jen když jdu na velký nákup.
Zákaznice na mě hodila uhrančivý pohled. S česáním vůbec nesouhlasí. Baba jedna, pomyslím si. Co naplat, zákazník náš pán, a v dnešní době obzvlášť. Každý šetří, kde se jen dá. Tak proč nezačít u psa. Rukou natahuji chlupy, snažím se nahradit chybějící hřeben. Jde to ztěžka. Občas nějaký chlup ustřihnu a paní na mě opět zhurta: „Nestříhejte ho nůžkami, vidíte, že mu vadí ten zvuk.“ V duchu si pomyslím, jestli mám ty chlupy snad odkusovat, nebo jak si to představuje. Už toho mám dost, já snad vzteky prasknu. Jak já ho jen ostříhám? Zákaznici se psem bych nejraději ukázala, kde jsou dveře. Ale už kvůli tomu zvířeti, musím ho ostříhat, chudák pes, taková dlouhá plstnatá srst.
Tentokrát už beru do ruky rázně stříhací strojek. Nekoukám na reakci dámy, co tomu bude říkat, a začínám. Záda na délku 3mm, nohy ponechám delší, hlavu do kulata i s ušima. Z ocásku vyčešu všechny plstě a dredy. Ten stříhat nebudu, neboť by po ostříhání vypadal jako myší ocásek, hubený a dlouhý.
Vše se podařilo, mám hotovo. Zvládla jsem to, Ferdík je spokojený. Pani je udivená, ba možná i zaskočená. Za celou dobu neřekla ani jedno slovo. Asi pochopila, že už toho mám dost. Zákaznice mi poděkovala a do placení se nijak nehrnula. Jen tak kouká sem a tam. Slušně ji tedy požádám o zaplacení.
„No víte, já jsem si nevzala s sebou žádné peníze. Mohu Vám tedy nabídnout jako protislužbu vyložení karet či amuletů, nebo věštbu osudu z run? Co si vyberete?“ To už je na mě hodně troufalé, až drzé. Opět požaduji peníze. Hned mě napadne rčení „bez peněz do hospody nelez.“ Peníze nakonec má. Pomalu zvedá dlouhou sukni a pod ní má připevněn kapsář s peněženkou. S velkým vzdychnutím mi zaplatí požadovanou sumu. Připne bišonkovi obojek s vodítkem a odchází. To je přeci normální, že za vykonanou práci se zaplatí.
Vůbec bych nepřišla na to, že je jejím povoláním kartářka. Na stříhání chodí jen jednou za rok. Během roku se snaží ostříhat a upravit si bišonka sama doma. Když to sama dál nezvládne, tak až poté přijde za mnou na ostříhání strojkem. Vždy ochotně zaplatí, protože již ví, že já o žádný výklad karet a run nestojím. Ferdíka si už také konečně nechá učesat a ostříhat, žádné uhrančivé pohledy, žádné zákazy, to nesmíte, on to nemá rád.
