Ve čtvrtek v poledne stál před salonem smrdutý dlouhovlasý dragoun v uniformě, přes rameno žebradlo, a já byla po půl hodině lehčí o 200 korun. Jak jsem mohla tak naletět? No jo, ženská, mohl by i někdo říct.
Bylo pravé poledne, sedím u stolu a v klidu jím oběd. U nohou na zemi leží moji dva psi. Doufají, že jim snad něco dám, nebo něco od stolu spadne na zem. Ale to se pletou, od oběda jim zásadně nic nedávám, pouze od snídaně dostávají konečky z mého rohlíku. Oba mají citlivé trávení a tak dostávají granule s jehněčím masem. Stále čekají, až nás náhle vyruší zvonění na salon.
Za prosklenými dveřmi stojí dragoun. Hned mě napadne, to je snad skrytá kamera, nebo je karneval? To ne, karneval bývá přeci v zimě a nyní končí léto. Pootevřu nedůvěřivě dveře a hned se tam vsune ruka jako v Smolíčkovi a Pacholíčkovi. „Dobrý den, mé jméno je Josef Poláček,“ řekl dragoun. Jeho ruka uchopí mou. Pevný stisk, žádná leklá ryba. Celou ruku má zpocenou, nehty špinavé, okousané. Sotva moji ruku pustí, ihned instinktivně má ruka sjede na mé rifle, kde si svou ruku nenápadně otřu. Vlasy má dlouhé, nečesané. Neoholen, sem tam mu chybí i nějaký zub. Na sobě má červený kabátec s koženou vestou, modré punčochy, vysoké jezdecké boty, přes rameno zelenou tašku-žebradlo.
„Nezlobte se, že Vás obtěžuji v pravé poledne, ale říkal jsem si, že určitě budete doma.“ Otevírá žebradlo a z něj vyndává velmi ušmudlaný deníček s tužkou. „Já obcházím všechny místní podnikatele.“ Otevírá svůj notes a dá mi nahlédnout, kde všude už byl. Měl tam uvedené jméno, podpis, razítko a hlavně částku peněz, kolik kdo přispěl na sponzorování celé připravované akce. Jeho zápisky vypadaly dost přesvědčivě, zato jeho vzhled ne. Měl perfektně vše naučené a taky hned začal. Ze všeho nejdříve chtěl uvést na pravou míru, proč je takto oblečen a vypadá tak neudržovaně. Já jsem si ho totiž stále prohlížela a bůhví jak taky nevoněl. Dovnitř do salonu jsem ho nepustila, stála jsem mezi dveřmi, aby nemohl jít dál, a jednou rukou jsem stále držela kliku od dveří.
Začal povídat svůj dlouhý monolog. „Víte, já patřím do vojenskohistorického spolku. Je nás tam asi okolo čtyřiceti členů. Objíždíme různé akce, kde vystupujeme. V Boskovicích na hradě jsme měli šermířský den, na hradě Pernštejně ukázku bitvy. Ze všeho největší ale byla bitva u Slavkova, bitva Tří císařů. Určitě jste tam také už byla. Vidím, že si mě stále prohlížíte, a určitě si říkáte, proč nejsem oholený? To náš vedoucí nám zakázal se holit, aby bylo představení více autentické. Šest týdnů před vystoupeními se nesmíme oholit, no víte, jaké to je? Našim manželkám se to taky nelíbí. Zkrátka se musíme podobat vojákům z té doby. U vás v kraji se náš spolek rozhodl, že uspořádáme také představení. Vše se bude odehrávat za myslivnou, kde nejsou už domy. Od rána budou různé soutěže pro celé rodiny a také samostatná kategorie dítě se psem. Pro tuto kategorii budete náš rozhodčí, ne, vy budete předseda.“ Při těchto jeho slovech se mi vybavila pohádka Mrazík – „Ty budeš královna, ne ty budeš carevna.“ A pokračoval: „Pro malé děti bude přichystáno psí spřežení, které je zdarma povozí. Každé dítě pak dostane medaili, to je lepší než sladkost. S medailí na krku si budou všechny děti vykračovat a každému ji ukazovat. Zezadu na ní bude logo společnosti či firmy, podle toho kolik kdo věnoval na sponzorování. Pro místní podnikatelé to bude ta nejlepší reklama. Na občerstvení budou grilované makrely, klobásy, točené pivo a kofola. Na závěr všeho bude naše představení, po kterém si každý, kdo bude mít zájem, prohlédne naše rekvizity. Děla, pušky, polní kuchyni a mnoho dalšího. Prodané vstupenky budou slosovatelné o kupony na služby u místních podnikatelů.“
Jeho poutavé vyprávění trvalo půl hodiny. Vše měl pěkně promyšlené do posledního detailu. Na každou položenou otázku ihned hbitě přilétla z jeho bezzubých úst plnohodnotná odpověď. Otevírá opět svůj deník a žádá, ať si pořádně prohlédnu částky peněz na sponzorování. Největší dal místní zámečník, a to tisíc korun. Ostatní již méně. Já dala 200kč a smrdutý dragoun mi vypsal krasopisně příjmový doklad. Za dva dny se prý zastaví a ukáže, jak vypadají vyrobené medaile. Podal mi zpocenou ruku a odcházel lovit další důvěřivce. Večer si z poctivě vydělaných peněz koupil pivo, nebo krabicové víno.Zdá se, že podvodníci přichází stále na nové taktiky. Teď už vím, že nic není zadarmo, ani to jeho půl hodinové vyprávění. Lépe řečeno takové malé oblbování. Už se na něj nezlobím, ba ho obdivuji za tak skvělý a propracovaný plán, jak obrat malé podnikatele. A že nás bylo.
