V čekárně v nemocnici sedí plno lidí. Malá holčička říká mamince: „Já budu mít plno chlapů. Jeden mi bude uklízet, další vařit a další bude dělat kafe.“
„Hmm, a další ti bude třeba natírat nohy, další masírovat záda, další chodit na nákup? Prosím tě, Kačenko, ale takto to nejde.“
„A proč?“
„No protože u nás to takto není. Tady má každá paní jen jednoho pána. Potom mají svatbu, pak s ním má děti, o které se společně starají.“
„A proč bych nemohla mít více chlapů? Přeci všechno nebudu dělat sama,“ říká smutně holčička.
„Však nebudeš. Ten jeden, kterého budeš mít, ti bude pomáhat. Mně také tatínek pomáhá.“
„ Nepomáhá ti,“ odpoví nazlobeně Kačenka. „Kafe mu děláš ty, vaříš také ty, uklízíš.“
„To máš pravdu. Špatně jsem si ho vychovala.“
„Tatínek je tvůj, jako já? A ty jsi ho vychovávala?“
„Ne, tatínka vychovala jeho maminka.“
„Tak proč jsi ho špatně vychovala? Když ho vychovala jeho maminka? Já tomu nerozumím.“
„Neboj, porozumíš, až budeš větší.“
„Já nechci být větší. Já chci být hodně velká a nosit takové ty vysoké velké boty. A také chci nosit sukýnku.“
„ A jaképak to jsou boty?“
„Takové co nosí modelky u silnice. Takové boty se mi moc líbí.“
„Aha, to nejsou pěkné boty,“ zakroutí maminka hlavou.
„A proč?“
„Jsou přeci o hodně krásnější botičky. Až půjdeme z nemocnice domů, tak zajdeme do obchodu a tam si prohlédneme, jaké mají krásné boty.“
„Tyto jsou krásné! Ty se mi líbí! A já jiné boty nechci! Já nechci jít do obchodu.“
Kačenka začíná plakat. V tom se otevřou dveře z ordinace. Vychází dlouhovlasá blonďatá paní ve vysokých kozačkách nad kolena s malým snědým chlapečkem. Holčička přestane ihned plakat. Stoupne si a říká té paní:
„Maminka říká, že nemáte pěkné boty.“
Paní se na maminku ošklivě podívá a už se chystá, že jí něco řekne pěkně od plic. Maminka ale udrží chladnou hlavu. Chytne holčičku za ruku a říká:
„Ale prosím tě, Kačenko, co to říkáš. Ta paní má moc hezké boty, moc jí sluší.“
Při této větě rychle vtáhne holčičku do ordinace a zavřou za sebou dveře.
