Ležím na stole, tedy na koze a doktor pode mnou sedí. „No kde máte prsa?“, zeptá se mě. Začínám se osahovat a říkám nejistě, „no tady, tady je mám.“
Připadám si dost trapně. Prsa sice nemám velké jak vozy, ale nějaké přeci mám. Tak proč se mě v mém věku a po třech dětech takto zeptal? Tak to jsem vůbec nechápala. Ztěžka se nadzvednu ze stolu, podepřu si záda a koukám na něj dolů. Nedívá se na mě. Myslím tedy do očí, jinak se dívá. Tak na to tam přeci je, aby se díval.
Odkašlu si a nesměle řeknu. „Já přeci prsa mám. I pod svetrem jsou vidět. I když zemskou přitažlivost nepociťuji“.
Doktor zvedne oči, nadechne se a zadívá se na mne. „Vy jste tedy číslo. Já jsem myslel papír na prsa. Papír z mamografu, zda tu máte. Zda jste byla na vyšetření?“
„Byla, však jsem zvána každé dva roky. Tak chodím.“
Oba se začínáme smát, jako při každé mojí návštěvě. Pana doktora znám už hodně dlouho a ví o mně, že jsem veselá kopa. Však já si tak odbourávám vnitřní strach a hlavně pocit trapnosti. Ležíte bez kalhotek, prohlížíte se na obrazovce, jak vlastně vypadáte zevnitř. Ani tvar ultrazvuku vám na trapnosti zrovna moc neubere, ba ještě přidá.
„A co návaly horka, míváte?“
„No to ano, to mi o tom něco povídejte. V noci si kolikrát připadám, že jsem snad vylezla z bazénu. Hormony brát nemůžu, tak to vydržím, nebo přetrpím.“ Odpovím s povzdechem.
„Ale berte to z té lepší stránky.“ Doktor se na mě usměje a já si říkám sama pro sebe: On si ze mě snad dělá dobrý den.
„Jakou lepší stránku máte na mysli? Snad to, že jsem zpocená kolikrát jak dveře od chlíva. Nebo že časem přiberu a neprojdu dveřmi? A co teprve změny nálad. No to se mám opravdu na co těšit a rodina ještě více.“
„To ne. Ženy zrají přeci jak víno a zkrásní. Také se například potom nebudete moci bát, že se dostanete do jiného stavu. Nebudete se muset omezovat v plánování dovolených, neřešit koupání v bazénu. Mnoha ženám se zlepší i migrény, ani nemívají už nikdy akné.“
No paráda, říkám si. Akné jsem nikdy moc nemívala, a když chci být krásná, tak použiju mobil. Tam si můžu nastavit, kolik krásy chci. Začínám se opět smát a i doktor se směje. Připadám si, že jsem snad už někde za zenitem.
„A jak se jinak cítíte?“, zeptá se.
„Já se cítím dobře. Připadám si, že procházím pubertou. Chtěla bych chodit do města, na kulečník, na kafe do kavárny. Oblíbila jsem si sukně a začínám být na nich závislá. Když si ji nevezmu na sebe do města, tak si připadám divně. Připadám si, že nejsem ženská. Se sukní je to něco úplně jiného. Sukně jsou úžasná věc, asi doháním jejich absenci z mládí.“
„Tak to z vás váš manžel musí mít tedy radost. To aby vás přivázal ke stolu řetězem.“
Opět se začínáme smát. Doktor si ještě něco zapíše do papírů. Počkám, až zvedne hlavu a zeptám se, kdy mám zase přijít na kontrolu?
„No tak ve vašem případě za půl roku až za rok. Musíme to sledovat“.
Naposledy se podívám na doktora a odpovím. „Raději přijdu za rok, ještě by se mi tu mohlo začít líbit.“ Přehodím si kabelku přes rameno a odcházím. Doktor se naposledy se mnou se smíchem rozloučí a popřeje mi krásný den.
Sláva, zavírám dveře. Už si můžu opravdu oddychnout a až nyní se mi při odchodu rozklepou strachem kolena, vlastně stehna.
Asi žádná žena nemá v lásce návštěvu svého gynekologa, ale chodíte tam hlavně kvůli sobě, kvůli dětem, kvůli vaší rodině. Tu chvilku to vydržíte a taková chvilka vám může zachránit život. Myslete na něco pěkného, nebo si v duchu zpívejte. Klidně hledejte na stropě pavučiny a dá se to zvládnout.
