Prásk! Bum! Brzdy skřípou, kolo zakvílí. Probudí mě velká palčivá bolest v ruce, jsem celá zpocená.
Trochu se mi uleví, že to byl jen sen. Avšak bolest v ruce zůstává, cuká mi v ní, nemůžu hýbat palcem. Cítím, že mám ruku celou oteklou. Vstanu, jsou tři hodiny ráno. Ruku nemůžu dát vůbec dolů podél těla. Brní, co se to děje? Dopotácím se do koupelny.
„Hm, no to je pěkné,“ řeknu si ironicky při pohledu na mou hnisající ruku. A já si myslela, že to nebude tak strašné. I když po kousnutí to byla neskutečná bolest. Krev se řinula, ruka brněla až k lokti, slzy se draly do očí. Chladila jsem ruku proudem ledové vody. Krev se nedala moc zastavit. Jak by ne, když voda vyplavovala krevní destičky a díra byla hluboká. Chladná voda s sebou odnášela trochu i bolest.
Vše jen proto, že mě pokousal zákazník. Hnijící zuby se mu svezly po kosti na palci mojí levé ruky. Do masa zapluly jak do přezrálé hrušky. Rána nevypadala na první pohled nijak dramaticky. Tři obtisky zubů, i když špičák to vzal opravdu důkladně. Mohla jsem dopadnout i hůře a ruku mít jak cedník.
„Teče vám krev?“ ptá se zákazník.
„Ano, teče a dost,“ říkám tichým rozklepaným a dost nahněvaným hlasem.
„Promiňte. Chcete to zalepit?“
No čím by to asi zalepil? Copak nosí s sebou flastr, pomyslím si. Beze slova odcházím domů pro náplast. Ruku mačkám papírovým kapesníčkem, abych krev zastavila. Zákazníka i se psem nechávám v salonu. To snad není možný, říkám si sama v hlavě. Ne, že by potrestal psa, vynadal mu, praštil ho, zkrátka něco udělal. Prostě nic z toho se neodehrálo za jeho hnusné chování. Pes vyhrál. Pokud nepřijde okamžitá majitelova reakce na jeho chování, pes vyhodnotí situaci jako správnou. Příště si bude myslet, že jeho chování bylo v pořádku a zopakuje ho ještě razantněji. Nyní jsem předpokládala, že to za mě vyřeší majitel, než si ošetřím ruku. Mýlila jsem se.
„Jak mi někdo sáhne na hlavu, tak mu dám co proto. Je to má hlava. Na ní mi nemá nikdo co sahat, že nevidím přes chlupy je přeci jedno. V koutkách u očí mám ospalky velké jak fazole, které pěkně voní. Voní jako mé zuby. Dech z tlamy by položil na lopatky i silného protivníka. Chlupy mám tak slepené k sobě, že nemusím v zimě nosit žádný svetr. Můj kožíšek je nepropustný jako deštník. Ale na tuhle ženskou z toho nic neplatí. Nelíbí se jí můj vzhled, přitom já jsem se sebou tak spokojený. No, občas do něčeho narazím, jak nevidím. Do plotu, do zaparkovaného auta. Sem tam mě svědí kůže a v hlavě podivně hučí. No tak se podrbu, zaklepu hlavou a na chvilku mám pokoj. Granulky mi majitel namáčí, nebo koupí šunku a sýr. Kuřecí prsíčka s rýží nebo pribináček mám také moc rád. No, když mě bolí ty zuby, co jiného mu zbývá,“ ušklíbne se pes.
„Ovšem na tuto podivnou ženskou v modrém hábitu s psí tlapkou na kapse to neplatí. V rukách pořád něco drží, dotýká se mě. Slyším podivné šmik, šmik, vrčení. Kdyby tak držela kost. To by bylo něco jiného. To bych si jí hned vzal a někam zalezl. Dal bych jí pokoj, ale ona ne. Tak jsem jí kousnul. Majitel na mě také nesmí sahat, tak proč cizí ženská? I když ze začátku, když jsem byl mladší, jsem jí to trpěl. Nechal jsem si upravit hlavu, i když raději bych běhal venku s kamarády.“
„Arčího mám rád a ten povídal, že nikam nechodí. Takový Ron, tak ten sem chodí a je moc spokojený. I Dášenka sem chodí s paničkou. Ta se tu i koupe a pak podivně voní. Ta je také spokojená. A Veslík, ten radostí skáče a naparuje se, jak mu to sluší. Připadá si hned mladší. Hodně se sem těší, to nechápu proč. Říkal jsem si, že je divný. Možná to musí být. Já jsem si dnešním dnem řekl dost! Páníček na mě nemohl sahat nikdy, tak proč ona jo? Nyní začínám být dospělý, tak bude konec poslouchání. Poslouchat budete vy, tak jak já zaštěkám.“
Asi toto všechno si mohou myslet psi a také ten, který mně ošklivě prokousl ruku. Bolest a nebezpečí z nákazy mě přesvědčily zajít co nejdříve k lékaři. Pes přeci venku sežere kde co. A jejich morda je opravdu někdy pěkně vonná.
Náhubek se nedá používat při úpravě hlavy. Tu bych nemohla potom vůbec upravovat a dávat všechno, co zanedbal majitel do pořádku. Vše je hodně také o štěstí, reakci a mojí rychlosti. Tentokrát byl rychlejší pes, poprvé za deset let.
Pokud v salonu není majitel a pes mě chce pokousat, zvednu tón hlasu. Pes se v prvním momentě lekne. Nikdy psy nepřivazuji, abych je nestresovala. Většinou si svůj záměr mě pokousat rozmyslí. Vidí, že by narazili. Někdy na poprvé, jindy na podruhé. Záleží, jak je pes silný, dominantní. Pokud by pes vycítil, že mám strach, půjde bez milosti po mně. Pes strach vycítí z pachu, který člověk vylučuje, z dechu i z reakcí.
Vím, že nikdy nesmím věřit majitelům. Taková jejich slova, že jejich pes nekouše, on je hodný, nikomu by neublížil, nikdy nesmím brát vážně. Doma mu většina majitelů jako já nestříhá hlavu, nečistí zánět z bolavých uší. Nevyčesává dredy, bodláky, nevrčí strojkem, nestříhá drápky… Proto vlastně přišli za mnou, abych to udělala.
Je to má práce, kterou mám i přes všechno ráda. Někdy není vůbec jednoduchá, jindy je i radostná. Svou práci bych jinak ani nemohla dělat. Práce v salonu vyžaduje hlavně lásku, klid, trpělivost, pochopení, oboustrannou důvěru.
