„Tak dostanu už konečně taky to jídlo?“ ptá se manžel. „Ne, ne, ne.“ zakroutí hlavou číšník a vezme mu z ruky jídelní lístek.
Prodloužený víkend v Nesebru byl krátký na pobyt, ale za to dlouhý na zážitky. Poprvé jsem ve svém životě letěla letadlem. Připadala jsem si trochu jak negramot. Každému, komu jsem to řekla, tak ten už xkrát letěl. V sobotu v noci nás čekal odlet z polských Katowic do Burgasu. Po odbavení vstupuji do letadla jako první z naší rodiny. Možná proto, abych se už nemohla otočit a utéci. Za mnou jde syn a manžel. Hledám své sedadlo a z dálky už vidím, že právě u mého sedadla stojí letuška. Hned mě napadlo, že to bude nějaký průser. Letuška se usmívá a osobně mě přivítá a pomůže s kufrem. Pak mi oznámí, že sedím u nouzového východu a v případě nebezpečí musím otevřít dveře, aby se lidé mohli evakuovat na křídlo letadla. Podívala jsem se na ní a kývla, že všemu rozumím. Přitom jsem nerozuměla ničemu. Podala mi do ruky ještě ilustrovaný návod, jak se dveře otevírají. Držím ho a asi vypadám dost divně. Vzápětí totiž přichází syn a říká: „Mami, ty vypadáš jak smutná pastýřka, které uteklo stádo koz.“ Řeknu mu, co mi říkala letuška. „Co děláš, to je přeci jednoduché. Neboj se. Nic se nestane. Mysli si, že jedeš na koni a dívej se přitom z okénka,“ říká syn. Mohu říct, že jsem si to opravdu říkala a také mi to hodně pomohlo.
Po přistání a odbavení jdeme hledat taxík, který by nás mohl odvézt do apartmánu. Taxikáře se zeptáme, zda nás odveze. Milý taxikář se na nás podívá a říká: „No tam já nepojedu.“ Koukáme všichni na sebe, co to má jako znamenat. Taxikář vidí náš údiv. Rozhlédne se a zamává na kolegu. Ten byl už ochotnější. Ihned nám naložil zavazadla a už se jelo. Ulici našel celkem dobře, ale dům hledal o něco déle. Nakonec se i toto zvládlo.
Majitelka apartmánu byla velmi milá paní z Ukrajiny. Apartmán byl hodně velký. Syn měl jednu ložnici a my s manželem druhou. Uprostřed naší postele ležela dlouhá nudle na plavání. Používá se běžně k výuce plavání. Vůbec jsem nechápala, proč leží v naší posteli. Přitom místa, kde by jinde mohla ležet, bylo plno. Tak proč leží právě zde?
V noci jsem vše pochopila, sotva začal manžel chrápat. Nepomáhalo totiž žádné mlaskání, domlouvání, aby přestal. V tom jsem rukou zavadila o nudli na plavání. Ze zoufalství jsem jí uchopila a praštila manžela. Ihned byl klid, aniž se probudil. Po chvilce jsem ji použila ještě jednou a nahlas povídám: „Ty Bulhaři to mají pěkně zmáklý,“ a začala jsem se sama sobě smát. V tom se probudil manžel. Říkám mu, co se stalo. Nakonec jsme se v noci smáli oba jak pod vlivem alkoholu.
Druhý den jsme se šli jako první vykoupat a pak na pozdní oběd do restaurace. Moc lidí zde nebylo a tak jsme doufali, že se najíme rychle. Za chvilku přišel malý zavalitý číšník. Na nohou měl boty žabky. Chodil velmi pomalu, žádný spěch a shon jako bývá u nás v restauracích. Každý jsme si objednali vždy maso a přílohu. Asi po půl hodině dostávám první jídlo já. No, jídlo. Vlastně jsem dostala jen přílohu. Chvilku čekáme na objednaný zbytek jídel. Vidíme, že číšník po nějaké době opravdu přichází, avšak ne k našemu stolu. Obsluhuje jiný stůl. Máváme na něj, ale marně. Už máme všichni velký hlad a začínáme tedy jíst moji vychladlou přílohu. Za další půl hodinu dostává jídlo syn. Samotné kuřecí maso, ale už ne přílohu. I já dostávám svoji druhou půlku oběda. Manžel zatím nedostal žádné jídlo. Hlady už šilhá a je nevrlý. Také kdo by nebyl. Zamává tedy na číšníka a ptá se ho: „Tak dostanu konečně už to jídlo?“ Číšník se na něj podívá a s klidem odpoví: „Ne, ne, ne“. „Tak já jako žrát nebudu?“ ptá se rozzlobeně manžel. Číšník zavrtí hlavou a řekne rázně ne. Sebere mu z ruky jídelní lístek a odchází pryč. Já se začnu smát a říkám, že se číšníkovi asi nezdá hubený a proto se rozhodl, že nic nedostane. Manžel praští do stolu a se slovy, že tady mají pěkný bordel, chce odejít pryč. Říkám mu počkej, už někdo jde. A opravdu. Přichází k nám svalnatý chlapík a hned spustí lámanou angličtinou na manžela. „Ty chceš jíst? A co bys chtěl?“ Manžel trochu s obavou zopakuje svoji objednávku. „No tak jo,“ řekne chlapík a odchází. Za pár minut dostává i manžel jídlo, sice studené, ale co naplat. Při placení se číšník omlouvá a manžel nakonec dostal své jídlo gratis na usmířenou. „Tak tady nás už nikdo neuvidí,“ odpoví manžel a rázně odcházíme.
Druhý den jsme šli do jiné restaurace. Byla přímo na pláži. Číšník nás s úsměvem usadil a za chvilku jsme už jedli. Hrála zde živá hudba, úžasná atmosféra. Při roznášení jídel číšník tančil mezi stoly, vyráběl kolemjdoucím z papírových ubrousků růže. Práce ho bavila, byl plný pozitivní energie, která z něj sálala do všech stran. Kdybych se tolik nestyděla, hned bych šla tančit s ním a dovolenou si užila ve všech směrech.
