Lidé s hrůzou vybíhali z domů, stavěli valy a zátarasy. Vše bylo marné. Běsnící voda prolétla obcí jak stádo bizonů. Zanechala po sobě spoušť a také něco tajemného.
Po třeskuté zimě přišla první teplejší noc. Psal se rok 1843. Sníh tál, přicházelo jaro, sluneční paprsky nabíraly na své síle. Z lesů v Melatíně se do údolí valila voda. Dříve titěrný potůček stejného jména nabíral na svojí síle a velikosti. Kalná voda burácela hlubokým žlebem směrem do vsi. Brala vše, co jí stálo v cestě. Po poledni se kostel Cyrila a Metoděje v Bílovicích nad Svitavou rozezněl na poplach. Lidé z hrůzou vybíhali z domů, stavěli valy a zátarasy. Vše bylo marné. Běsnící voda prolétla obcí jak stádo bizonů. Zanechala po sobě spoušť a také něco tajemného.
„Oběd,“ volala panímáma na chasníky, kteří jí opravovali poničenou zeď z kotovic. Její dům stál asi metr od koryta potoka Melatína. Okna z kuchyně mívala hodně často otevřené. Milovala zvuk bublajícího potůčku i krmení divokých kachen přímo z okna. Co se doma nesnědlo, jednoduše vyhodila otevřeným oknem přímo do potoka. Kačenky jí svým „káč, káč“ vždy hlasitě poděkovaly. Vařila různé pokrmy a také ráda experimentovala s bylinkami.
Jednoho dne si všimla, že divoké kachny na potoce již nejsou. Po každém vhození zbytků jídel do potoka se ozvalo jen velké mlasknutí a šplouchnutí. Nikdy nevěděla, co vlastně ve vodě krmí. Ve vsi se postupně začínaly ztrácet slepice, kačeny, krůty. Všichni to dávali za vinu liškám, které mají nory v lese.
Jindy se opět dívala z okna. Sluneční paprsky se odrážely na hladině a na malý okamžik zahlédla u dna podivné stvoření. Bylo celé hnědo zelené, samá šupina, dlouhé drápy na nohou. Chřtán plný ostrých zubů. U dna si právě pochutnával na ulovené kačeně. „A ty potvoro nenažraná. Tak už vím, kde se ztrácí veškerá drůbež ze vsi. Jen počkej!“ Hrozila panímáma pěstí z okna. V tom se nebe zatáhlo, zahřmělo a přihnala se průtrž mračen. Kalná voda se valila potokem a odnesla s sebou i tajemné stvoření přímo do řeky Svitavy.
Brzo ráno místní rybář nahodil svou udici v řece. Poněkud rychle zabrala na chlebovou návnadu. Sám se tomu divil. Vždy používal na chytání žížaly a různé červy. Nikdy nic nezabralo, až dnes. Zdálo se, že úlovek bude hodně velký. Rybář se zmítal s prutem na břehu a najednou „prásk“. Udice se přetrhla, hvízdla vzduchem a rybář spadl na zem. „No pane jo,“ povídá a drží si naraženou kostrč.
Druhý den za svítání opět nahodil udici, avšak byla o hodně pevnější. Udělal moc dobře. Za malý okamžik se na břehu vedle rybáře zmítá podivný tvor, kterého ulovil. Rybář ho ihned svázal, zabalil do kabátce, hodil přes rameno a vydal se k domovu. Cestou domů byl již rozhodnut, že uloveného tvora prodá pánovi z Obřanského hradu. Jak si usmyslil, také udělal. Pán mu vyplatil plno dukátů, za které si na trhu pořídil malé hospodářství.
Hradní pán Vladan nechtěl, aby jeho tajemného tvora spatřil někdo cizí dříve, než nastane ten správný čas. Potom chtěl uspořádat velkolepou hostinu s mnoha chody. Na stolech se měli servírovat pečené kvíčaly, nadívaní tetřívci, barevné kaše a horké víno. Na nádvoří hradu chtěl hostům představit svého Draka.
Proto se rozhodl, že tvora podobného drakovi odveze do jeskyně uprostřed lesů, v které je voda. Bez vody by tento Drak, jak ho pán pojmenoval, zemřel. Ke svému životu potřeboval hlavně vodu a pecny chleba. Každý den k jeskyni přijížděl povoz plný pecnů černého chleba. Místní začínali tajuplné jeskyni v lesích říkat, „Jeskyně Pekárna“.
Drak měl tak velkou spotřebu vody, že v období sucha vyschlo v jeskyni i napájecí jezírko. S pecny chleba přijížděl nyní i další vůz, tentokrát s vodou. Drak čekal noc co noc před jeskyní na déšť, aby se ochladil a své šupiny smočil.
Po velkém suchu zpravidla vždy přijdou velké deště. Stalo se, že při takovém jednom lijáku se podmáčená zem i s Drakem utrhla. Rozmočená hlína smíchaná s jílem byla tak kluzká, že drak jel po břiše dolů úvozem přímo až do řeky Svitavy. Plácnul sebou, až voda vycákla na břeh. Byl plný štěstí a plaval sem a tam. Potom dál a dál po proudu.
Doplul do velkého města plného lidí. Nebyl na ně zvyklý, měl rád klid. Bál se vylézt z vody ven a tak v noci plaval dál řekou. Tentokrát to už nebyla řeka Svitava, ale Svratka, která protékala městem Brnem. Řeka byla stále širší a plnější vody, neboť se do ní vlévaly menší vodní toky z okolí.
V noci Drak připlaval do velkého jezera za městem. Rozhodl se, že na tomto místě zůstane. Bylo zde málo lidí a hojnost jídla. Nic mu zde nechybělo. V noci lovil a přes den na dně spal. Každým dnem byl větší více a více. Postupně si jezero zvětšoval svým mohutným masitým ocasem. Plaval rychle okolo břehů a vymílal břeh. Tím zvětšoval prostor a vody se vešlo do jezera stále více.
Jeho radost netrvala však dlouho a lidé z města si všimli, že mají úbytek zvířat. Najmuli stopaře, který Draka objevil. Na brněnské katedrále Petrově se jednoho dne rozezněly zvony. Svolávaly místní muže k obraně města a majetku před nestvůrou z jezera. Všichni si přinesli lopaty, motyky i další nářadí. V plánu bylo, že z jezera udělají přehradu. Potom lépe uloví Draka.
Za necelý měsíc bylo vše přichystáno. Město povolalo drakobijce z dalekých zemí. Nejdříve drakobijec dělal velké přípravy na polapení, až jednoho dne mu plán vyšel. Draka ulovil a zabil. Na Petrově se rozezněly zvony a konala se velká oslava. Podávalo se dračí maso na všechny způsoby přípravy. Kůže z Draka se potom vycpala a zavěsila ke stropu Staré radnice. Od té doby je to patron města Brna a dračí duch obchází brněnskou přehradu stále a chce se pomstít.
