Hrob se stal předmětem dědického řízení, jakož i starý budík, sluchátka do uší, seniorský mobil a nefunkční holicí strojek.
Ten den, kdy si lidé dávají různá předsevzetí, probouzí se z opice, po ulicích jsou ještě zbytky z oslav, tak ten den nám oznámili smutnou zprávu. I když jsme to doma očekávali, tak na smrt blízkého se asi nelze připravit. Najednou to přijde. Možná se někomu v takovém případě i uleví, ale mě ne. Sevřel se mi hrudník, dostavila se mi v něm ukrutná bolest, mrazení po těle, zimnice, migréna a klepaly se mi ruce. Jediná věta, která mi prolétla hlavou byla, že už za ním nepojedeme na zámek, že už ho nevezmeme na vycházku. Také jsem si uvědomila, že už ho neuvidím, neuslyším.
Po úmrtí jsme se doma rozhodovali, zda dáme zesnulého pohřbít v rakvi, nebo zpopelnit. Nakonec nás asi osvítil duch svatý, že zpopelnění bude ta nejlepší volba. A byla, neboť když jsme chtěli uložit urnu do hrobu, tak se dostavila nečekaná odpověď. Zesnulého nemůžeme prý pohřbít až do té doby, než bude vypořádáno dědické řízení. Přitom je jen jediný dědic, tak o co jim vlastně jde. Někdo holt musí dodržovat nařízení a i po smrti stařík nenalezl klid. Neumím si ani domyslet, co by bylo, kdyby nebyl zpopelněný.
Klid jsem nenalezla ani já po jeho smrti a denně ho vidím. Vidím ho u stolu, jak snídá, jak ho obouvám i jak jdeme společně s chodítkem po ulici. Občas zaslechnu na chodbě jeho kroky i klepající hůl. Jeho pokoj u nás jsem vyklidila z poloviny, neboť na víc už nemám sílu. Na tabuli jsou stále napsané věci, kdy si má vzít prášky, kdy bude oběd, koupání a mnoho dalšího. Avšak já to zvládnu, musím jít dál.
Zhruba po týdnu je mi lépe a my si jedeme do domova vyzvednout jeho věci. Když beru do rukou jeho zápisky a osobní věci, slzy se mi derou znovu do očí. Vidím tam i toho známého pacienta, který za mnou vždy chodil. Ten právě obědval, a proto si mne nevšimnul.
Při skládání ošacení opět nejsem na tuto skutečnost připravená a opět ho vidím. Vím přesně, kterou košili měl rád a i jak mu obouvám ponožky. Nakonec jsem vše nandala do tašek a chceme si vyzvednout v kanceláři jeho cenné věci. Bohužel nám nic nevydají a ještě chtějí doplatit peníze za kadeřníka a pedikúru.
Cennosti, které měl v domově, se stávají předmětem dědického řízení. Jedná se o starý mobil, nefunkční holicí strojek, sluchátka a i o komunistický budík. To ta baterka, kterou nám vrátili, měla daleko větší hodnotu než tyto vyjmenované věci.
A tak se brána otvírá a my odjíždíme ze zámku. Najednou se na mne manžel v autě podívá a pak mi řekne. „Ať si tedy ty věci strčí do p….!“
A tak Jano věz, že jednou přijde den a hrob bude otevřen.
