Plno měsíců jsem neměla na psaní na toto téma vůbec sílu. Za tu dobu se stal z našeho staříka zámecký pán, ze mne nebezpečný špion a letos je konec. A co se událo za tu dlouhou dobu? Mnoho a já se rychle vrátím do května.
„Nevíš, proč většina mladých lidí nosí vatu v uších? Dívej, ten ji má také a tamten, ten ji má už černou.“ Odpověděla jsem, že to jsou sluchátka. „Oni jsou tolik nemocný, že neslyší?“
Ještě chvilku jsem se snažila vysvětlit celou situaci, proč hlavně mladá generace nosí v uších sluchátka. Bohužel marně. Až budu já v jeho věku, ovšem pokud se ho dožiji, tak budu jistě žasnout nad plno jinými věcmi.
Dnes nás čeká vyšetření v nemocnici na kognitivní funkce. Šli jsme tam s velkým očekáváním a plni naděje v tom, že postoupíme o pár příček v pořadníku směrem nahoru. Zažádáno máme do šesti domovů se zvláštní péčí, avšak zatím nám bylo řečeno, že nemáme dostatek bodů. Dokud stařík nedělá pod sebe, nenosí plíny, sám se nají, napije, chodí, ví kdo je a my zvládáme, tak bohužel nemáme šanci na umístění.
Ono se to lehce řekne, že zvládáme, ale co jiného nám zbývá. Máme ho snad dát někam pod most, nebo nechat v jeho bytě svému osudu? Já pracuji pouze dva dny v týdnu, manžel další dva dny odjíždí na služební cesty. Ostatní dny musí někdo nakoupit, vyprat, trochu poklidit, uvařit, dojít na zahradu. Tedy opravdu zvládáme, ale už jsme z této situace všichni totálně unavení, vyřízení, nervózní, nemáme čas na svůj život. Náš život jsme dali v šanci tomu, že se staráme o člověka, který potřebuje naši pomoc. Možná se to někomu nemusí zdát, ale kdo to nezažil, nepochopí, co prožíváme. Na druhou stranu, ten kdo to zažil, ví o čem píši. Také ví, že se staříkův zdravotní stav bude neustále zhoršovat a my budeme opravdu potřebovat odbornou pomoc.
A nyní už vcházíme do dveří. Sestřička nám přidělí židle a staříka si posadí naproti sobě, aby mohl být otestovaný a my věděli jak na tom je. Nejdříve má nakreslit hodiny, což nezvládá. Sestřička tedy bere do ruky tužku a hodiny namaluje. Poté má stařík nakreslit ručičky, aby znázorňovaly za deset minut dvě hodiny. Opět to má špatně a i nyní mu poradila. Ba přímo mu ukázala tužkou, jak má co namalovat. Následuje zapamatování obrázků, sedmičkové odčítání od sto, jmenování zvířat, profesí a mnoho jiného.
Sama pro sebe jsem si říkala, že prakticky nic bez pomoci nezvládl a že bude mít špatné hodnocení a nám to pomůže. Jaké bylo naše překvapení, že stařík má pouze lehkou demenci přiměřeně k jeho věku, že se o nic nejedná. Pak ho pan doktor požádal, aby se prošel po ordinaci. Stařík odhazuje hůl a zpříma jako borec tam vystřihne dvě velká kolečka bez jakéhokoliv váhání a ještě zavtipkuje, zda má udělat dřepy. My s manželem jen koulíme oči, neboť doma se pořád motá, heká, není ničeho schopen, zapomíná a tady z nás udělal normální blbce. Vydal ze sebe všechno, co mohl a pan doktor je spokojený.
Domů odjíždíme jak spráskaní psi. Pořád si klademe otázku, zda bylo správné, aby mu ta sestra v ordinaci napovídala a dělala věci za něj. Usoudili jsme, že jistě ne a že to byl podraz. Možná si řekla, že chceme dědka vyhodit z domu, no kdoví. Bohužel už se to stalo a my nic nenaděláme.
Večer stařík padne únavou a vyčerpáním z toho jeho dnešního výkonu, že spí až do rána. Ráno slyším z jeho pokoje nadávání a hulákání. Venku si u potoka hrají děti. Já se ho ptám, co se stalo. Odpověděl mi, že tam hází odpadky a že je chtěl polít vodou. Po chvilce se zklidní a mě to nedalo a zašla jsem se podívat ven, co se tam vlastně stalo. Pod staříkovým oknem na plotě je slupka z banánu, o kousek dál kytka a na lavičce můj květináč a ohryzek z jablka. Zvednu hlavu směrem k jeho oknu, které je v prvním patře, a jsem ráda, že nikoho nezranil ten květináč. Závěr je ten, že přibyl další jeho nešvar a tím je vyhazování odpadků a různých věcí z okna. Přitom v okně má siť, kterou si asi musí vždy pracně oddělat. Vše jsem tedy pod oknem uklidila a šla se ho zeptat, co to má jako znamenat. Jeho odpověď mě vůbec nepřekvapila. „Já to nebyl, to ty děti!“
Poslední dobou se nám ztrácí oblečení. Každému něco zmizí v nenávratnu, přitom dříve tu býval jen ponožkožrout. Manžel si myslel, že jsem tak vzorná hospodyňka, že mu jeho prádlo dávám do špíny a peru ho pořád dokola. Večer se vždy převlékl a do rána bylo vše pryč. Zhruba po týdnu se záhada vyřešila sama, bez mého přičinění. Stařík mi jednou ráno k nohám hodil hromadu různého oblečení se slovy, že se koupal a ať mu to vyperu. Nic jsem na to neřekla, neboť jsem věděla, že se mu jeho demence pomalu ale jistě prohlubuje. A tak jsem vzala oblečení, že ho roztřídím na světlé a tmavé a nestačím se divit. Všechno naše ztracené oblečení měl stařík, neboť si vždy večer myslel, že dané svršky jsou jeho. Sotva někde něco nalezl, hned si to strčil pod paždí a odnesl sebou do pokoje.
A tak Jano věz, že kdybys byla dole, jistě by tě ten květináč neminul. A co tě nezabije, to tě posílí.
