Tropické teploty natolik rozpálily řidičům hlavy, že nezůstávají pouze u gest. Včera mě jeden nevrlý svým autem pronásledoval až k obchodu.
Nic netušíc si v klidu zaparkuji auto a zamířím k obchodu. Znenadání ke mně odněkud přibíhá muž důchodového věku s ledvinkou u pasu. Měl delší prořídlé upocené vlasy, dioptrické brýle a dlouhou bradku. Co měl na sobě vůbec nevím, neboť nastala smršť slov a rozhazování rukama.
Přitom jsem neudělala žádný dopravní přestupek, ani nikoho neomezila. Když zapřemýšlím, kde jelo nějaké auto, tak ne blíže jak sto metrů za mnou. Ani ne na hlavní silnici, ale na parkovišti před bazénem. Přitom i tato vzdálenost důchodce rozpálila natolik, že si dal tu práci a jel za mnou, dokud jsem nezastavila.
Vůbec jsem nevěděla, o co se mu jedná. Stále mi nadával ve smyslu, jak nedodržuji dopravní předpisy. Jak jezdím jednosměrkou jako by nic, zda o tom vím, čeho jsem se dopustila, atd.
Přidala jsem do kroku, abych se ho zbavila. Myslela jsem, že to není na mě. Avšak nadávající muž kličkoval stále za mnou. Abych si v daný moment brala košík na mince, tak na to nebyl čas. Vlétnu do obchodu a rychle chňapnu po malém košíku, který se tahá po zemi. Házím do něj zboží pronásledována upoceným řidičem. Kličkuji mezi regály se zeleninou a snažím se ho nevšímat. Přece mi nějaký blbec nepokazí den. V zatáčce se mi košík převrací a nadávky nad mou skloněnou hlavou neustávají. Zhluboka se nadechnu, postavím košík zpět na kolečka. Narovnám své dlouhé tělo a podívám se naštvaně na chlapa. Byl o dost menší než já, ale dohnal by to tloušťkou.
„Tak, a už toho mám dost! O co vám jde? V žádné jednosměrce jsem nebyla, špatně jste viděl. Já tam stála na parkovišti, byla jsem si zaplavat. To, že jsem nejela před vámi, neznamená, že jsem vyjela z jednosměrky z opačné strany!“ Vychrlila jsem na něj svou obhajobu.
Muž znejistěl, něco zamručí. Začíná se rozhlížet, mávne rukou a odchází. Myslela jsem, že už ho nepotkám. Při odcházení z obchodu stál u dveří a probodával mě svým nevraživým pohledem. Měla jsem sto chutí na něj hodit meloun, který jsem držela. Stál tam do té doby, než jsem odjela.
V autě mi hraje rádio, abych na vše zapomněla. Ještě jedna ulice a budu doma. V poslední zatáčce se proti mně na úzké ulici vyřítí auto, jehož řidička se nepodívala do zrcadla. To snad ne, říkám si. Podívám se na blondýnu, která mi hrozí prostředníčkem a pravděpodobně i nadává. Gestikuluje rukou a hlavně tím jedním prstem, abych vycouvala celou ulici. Dělám, že ji nevidím a klidně čekám, až vycouvá pouhé dva metry stranou. Při míjení aut byla velice v ráži, chudák dítě na zadním sedadle. Dítě, které si bere příklad z rodičů a které bude jednou „slušným“ řidičem po mamince.
