Slovenské, Polské Tatry + Krakov... stopem!

Tento článek měl být původně opsan  z deníku, který jsem se rozhodl během cesty psát. Bohužel už 2. den jsem byl, jak fyzicky tak psychicky,  zničen, že na psaní naneštěstí nebyly myšlenky. Ale to už předbíhám. Kdy mě vůbec napadlo vyjet do Tater? Zhruba na konci Dubna, kdy mi pomalu končila škola. Proč? Potřeboval jsem zabít stereotyp (kolotoč - škola, brigády, nějaké ty akce, nějaké ty menší výlety). Cítil jsem se velmi zdevastován nudou a potřeboval jsem po delší odmlce nějakou velkou akci, jelikož už jsem se poslední dobou cítil jako robot. Prvotní myšlenkou bylo jet do Itálie k moři s kamarádem Frantou, s kterým už jsem byl už jednou stopem ve Vídni. František však z nedostatku financí odpadl a stav financí v mojí peněžence taky nebyl nejlepší, tak rozhodnutí padlo na Tatry + Polsko.

V den kdy jsem vyjel, 13. května, jsem měl po státních písemných maturitách a po praktické. Do ústních mi zbývalo 10 dní, takže spousta času na to, abych někam vyjel na 4-6 dní a pak se ještě stihl naučit. „Do pátku, soboty budu doma a pak si to pozopakuju“ dával jsem si předsevzetí. Měl jsem sbalenou velkou krosnu se stanem a spacákem, štriclu chleba s paštikami a nějakými těmi drobnostmi, potřebnými k přežití v přírodě. V peněžence 300 Kč, které jsem přeměnil na Eura ještě v Hranicích. Před cestou mě ještě kopou vtípků pozitivně naladila kamarádka Sára a kamarád Franta. „No jasně Gusťo… nikdo ti nezastaví, vyfotíš Hranický kostel, 4 dny se nepřihlásíš na facebook a pak budeš říkat, že si byl v Itálii,“ vtipkovali. Celý rozjařený jsem jim děkoval za fajné nalazení před cestou a po 12. hodině už jsem konečně stál v Teplicích s cedulkou SR (Slovenská republika). Hned po 15 minutách jsem mohl začít skákat radostí.  Zastavil mi slovenský kameňák, jedoucí ze Švýcarska do Žiliny. Děkoval jsem mu za to strašně moc, bo venku bylo chladno a já už se v „blbých“ Hranicích tloukl do hlavy, že jsem se tak špatně oblékl. A to byl jen slabý odvar Tater. Řidič byl fajn chlápek, upovídaný. Vykládal o své rodině, o politické a ekonomické situaci na Slovensku a taktéž mi hodně pomohl kudy dál. V Žilině mě vyklopil na benzínce ve směru na Liptovský Mikuláš. Chtěl jsem se mrknout do mého autoatlasu ČSSR z roku 1963 pro hrubou orientaci, kde se zhruba nacházím a kde vlastně potřebuju jet. „Tady to auto má Mikulášskou SPZetku , zastav ho!“, křikl na mě řidič kamionu. A doopravdy.Ještě, že jsem vyskočil a zabrzdil týpka v sedanu. Skutečně jel směrem, kterým jsem potřeboval a bezproblémově a sympaticky mě svolil k nasednutí. „Jestli to půjde celou cestu tak lehce, tak s takovou zítra budu v Kyjevě,“ říkal jsem si. Tento chlápek byl v konverzaci velmi podobný kamioňákovi. Taky vykládal o své rodině, o stavu politickém a ekonomickém na Slovensku, o vojně. Mimoto mi i popisoval okolí, kudy jsme projížděli. „Tady máš Liptovskou Maru chalane, největší vodní nádrž na Slovensku,“ukazoval za městem Martin. Ve 4 hodiny jsem byl v Mikuláši a tento pán si i dokonce sjel ze svého směru, jen proto aby mě dostal ve směr, který jsem potřeboval já. Po 4 hodinách od vyjetí jsem byl asi 15 km od Baníkova (2 189 m.n.m.), vrcholu, který jsem chtěl následující den vylézt! Neskutočné! Krom toho už jsem moc důvodu k radosti neměl. Nade mnou bouřkové mraky. Strašně chladno. Byla mi zima. Musel jsem najít místo, kde rozdělám stan a nebo přespím. Mírně jsem stoupal po hlavní cestě nad vesničkou Žiár a vrcholky na kterých byl sníh se kě mě přibližovali. Ten den už jsem dále nemohl a po vstupu do Tatranského národního parku jsem si rozdělal spacák v 900 m. n. m. u nějaké Medvědí jeskyně či jak se ta turistická atrakce jmenovala. Ještě jsem chvíli obhlížel okolí a pak jsem se zachumlal do spacáku a jak se začlo stmívat, tak jsem se i postupně snažil usnout. 3 hodiny jsem nepotkal ani živáčka. Kolem mě divočina, chlad, mlha. Oheň jsem skrz zákaz na území TANAPu rozdělávat nechtěl. Tak skončil den prvý.

„Že já vůl,“  litoval jsem, „neslezl dolů a tam někde nerozdělal stan.“  V noci jsem spal slabou hodinku a jelikož začalo pršet a foukat vítr, tak začalo pršet i na mě. V konečném součtu jsem od půlnoci seděl ve spacáku a klepal kosu, přičemž na mě neustále trochu mžilo. V 5 ráno už mi byla taková klemra, že jsem se po ustání deště musel rozhodnout co dál. Jít na horu či dolů? „Nepoddám se tak lehce Baníkove!“ hecoval jsem se a začal jsem stoupat vzhůru. S teplem ve svalech, přišlo teplo a pozitivní myšlení i do mysli. Čím více jsem stoupal vzhůru, tím více začla opadávat mlha. Po hodině stoupání už jsem viděl vrcholy, ačkoliv jsem nevěděl, který z nich je ten můj. Počasí ale nevypadalo dobře. Rychle se měnilo. Mraky se točili, foukal silný nárazový vítr. Po výstupu k Žiárské chatě (1325 m. n. m.), která byla během 2. světové války útočištěm partyzánů a odkud začínal strmý výstup na štít, jsem posvačil chleba s paštikou(toto královské menu jsem měl minimálně 2krát za den) a přemýšlel, co dál, bo počasí nevypadalo dobře. Po zvážení svých fyzických sil k počasí, moji výbavě atd. jsem se tu rozhodl výstup ukončit a pro dnešek „Boj o Baníkov“ prohrát. Počasí bylo doopravdy nevyzpytatelné. Začal jsem klesat dolů a od příchodu do Mikuláše se začalo všechno pěkně kazit. Nejen že už jsem měl nějakých 20 km v nohách, ale do toho ještě ten den chybělo stopařské štěstí. Směřoval jsem nyní směrem přes Poprad do Zakopaného a po přijetí do města Liptovský Hrádok, jsem stál asi 4 hodiny u dálnice ve směru na právě zmíněný Poprad. Byl jsem už celkem skleslý, ale naštěstí se nakonec zdařilo a zastavila mi fajn ženská. V Popradu jsem trochu pochodil centrum města a k večeru se dostal busem (jedno ze dvou využití autobusu během cesty) do 15km vzdáleného Kežmaroku. Během druhého dne jsem se tak totálně fyzicky a psychicky vyčerpal, udělal strašně moc chyb (což ale taky znamená, že jsem se něčemu přiučil), že jsem ani nevím jak, rozdělal stan nad vlakovou stanicí v Kežmaroku, nakoupil jídlo v Lidlu, vypil pivo a šel spát. Byl to neuvěřitelně strašný den, který stál mnoho sil, během kterého se mi ztenčili už tak malé finační zásoby a přitom jsem přejel pouhých 70 km.

3. den začal idylicky. Večer předešlého dne bylo zataženo a v jasném ránu mě překvapily hory, které předtím vidět skrze mraky nebyly. Přede mnou se tyčily největší štíty Vysokých Tater, Gerlachovský štít a Tatranská Lomnica. Přes zastávku v krásněm městečku Spišská Belá a plno zastávek v Tatranských vsích, kdy mě brali takřka první auta jen s tím problémem, že většinou na krátkou vzdálenost(10-15km), jsem se dostal do vesnice s názvem Bialka Tatrzańska, čímž jsem se konečně dostal do vytoužené Polski Rzeczpospolitej. Z tama jsem využil za 6 zlotých služeb tamního mikrobusu do Zakopaného, který jel přes serpentiny Polských Tater s nádhernými výhledy do dálav, takže toho vůbec nelituju. V Zakopaném jsem byl ještě před pravým polednem, takže s rychlostí dnešního postupu jsem byl velmi spokojen. Toto město bylo to nejhezčí z celých Slovensko-Polských Tater. Nejvýše položené město Polska (zhruba 1000 m.n. m) je označováno za hlavní zimní město našich severních bratrů a ročně ho navštíví přes 3 milióny turistů. Zakopané bylo mým závěrečným cílem a odtud už jsem chtěl směřovat co nejpříměji na Česko. Bleskurychle jsem se dostal do Nového Targu a z tama jsem chytl kamion jedoucí do Krakova. Bylo to trochu z cesty, ale nu což. Město králů si přece nemůžu nechat ujít, když je tu ta možnost! Krakov na mě zapůsobil velice silným dojmem. Krakovský rynek spolu s tamními kostely je fascinující. Taktéž Wawel, sídlo králů, na levém břehu Visly, byl impozantní. Bohužel se blížil večer a když bych strašně moc rád toto město poznal ještě více, potřeboval jsem mimo město a postavit stan. Po optání se taxikářů kudy vyjít z města na dálnici směrem na Česko a mírných peripetiích ve směru, kdy mě různí lidé posílali na různé části města jsem přeci jen trefil dálnici na ČR. Nad Krakovem, celé město jsem měl, jak na dlani pod sebou, jsem si u jednoho domku rozdělal stan a při západu slunce jsem stravoval všechny příjemné zážitky tohoto dne. Třetí den byl uplný opak druhého… Dé la Fantastica!

Čtvrtý den jsem se znovu probudil do krásného dne. Teď už jsem to musel fakt hodně rychle střihnout dom, bo jsem to ráno snídal suchý chleba s vodou a v peněžence jsem měl pouhých 17 zlotých. Počkal jsem až mi uschne stan od rosy a pak jsem šel na benzínku ptát se lidí jestli nejedou směrem na Česko nebo alespoň do Katovic, kde mám spoustu přátel. Po půlhodině se zadařilo a týpek mě hodil do Katovic. Zkontaktoval jsem pár známých, ale naneštěstí byli všichni v práci nebo ve škole. Tak jsem to stříhal dále na Česko. Přes Zabrzeg, kde jsem si za poslední práchy koupil bulky, sýry a vodu, jsem se dostal do Polského Těšína, odkud jsem přešel do Českého a tam už jsem vybral nějaké ty chechtáky z bankomatu a nasedl jsem na vlak směr Hranice s přesednutím v Ostravě, kde jsem ještě zážitky cesty povyprávěl kamarádce.

Kolem 7. večerní jsem dorazil domů, celý natěšený na horkou koupel, jelikož po 4 dnech jsem celkem zapáchal a moje ponožky netáhli, nýbrž přímo zabíjeli. Celkově jsem byl s cestou spokojen… tak zas příště do jiných dálav.

Viva la punk is not dead!