Po 4 dnech v Gruzii jsem se stopem přesunul do Kačkarských hor v Turecku. Po subtropech gruzínského pobřeží jsem se těšil na chlad tureckých hor...
Z Batumi k tureckým hranicím je to pouze 30 km. Dojel jsem zde jedním stopem. Po loňském stopování v Bosně a Hercegovině, kde je však muslimské a křesťanské obyvatelstvo rozděleno 50 na 50, jsem se ocitl poprvé v čistě muslimské zemi...
Cesta až do Kačkarských hor, odkud se začalo stoupat do vnitrozemí, vedla podél Černého moře. Ono to nakonec nebylo až tak moc fajn, jak jsem si původně myslel. Velmi stinnou stránku celého Turecka nevyjímaje jsou totiž odpadky, nepořádek a smrad. Na plážích znásobený. Je dost možné, že klasické letoviska jako Antalya či Izmir si své pláže hlídají. Zde to však nebyl moc příjemný pohled.
Do Kačkarských hor mě zavezl Adil, odhadem 40letý chlápek, pracující v bance. Sjel si kvůli mě z cesty jen pro to, aby mě vysadil v Ayderu, turistickém centru národního parku Kackar Daglari. Adil je velmi tolerantní muslim a sám zavedl řeč na téma víry. Loučil se se mnou slovy: "Bůh je jenom jeden, rozdílné jsou cesty, které k němu vedou a to je to, v čem se lišíme."
Mimo to, že to byl hrozně příjemný chlápek, mi i řekl mnoho o poměrech v Turecku. Zajímal se hodně o ČR. Často zaměňoval Česko za Československo za což se mi pak omlouval, ale mi to vůbec nevadilo. Od jistého času stejně začal říkat, že jsem Čechoslovák, protože o existenci Česka spousta lidí vůbec neměla ponětí a když už se někdo na něco chytal, bylo to právě na Československo.
V Ayderu v době mého příjezdu trošku mžilo. Jde o oblast s velkým výskytem srážek a údajně zde prší téměř každý den. Já však měl štěstí, protože kromě příjezdu pak už bylo jen a jen hezky. Ubytoval jsem se v kempu, kde jsem postavil stan a měl jsem zde potyčku s místním kohoutem, který se rozhodl, že mě bude klovat do lýtek a do stanu, dokud mu budou síly stačit. Chtěl jsem s tímto stvořením žít v míru a v lásce, nepovedlo se mi však najít způsob, jak s ním vyjít. Nepomohlo ani několikeré nakopnutí, až z něj peří létalo. Zklidnil se, až když jsem odběhl na záchod a od té doby byl až po zbytek mého pobtu zavřen v kleci.
Druhého dne z rána jsem šel nakoupit jídlo na snídani do nedalekého krámu. Cítěl jsem se unavený a potřeboval jsem vzpruhu. Místní zde už do sebe klopily škopky s čajem a byli nadšení z toho, že jsem cizák. Byli neskutečně milí a zábavní. I přes to, že jsem jim nerozuměl ani slovo jsem se s nimi bavil a smál se jak raněný osel.
Po snídani jsem zjistil, že mi ujel mikrobus, jedoucí do Kavronu, nejvýše položené vesnice, odkud jsem doufal, že je možné během jednoho dne dojít na Kackar Dagi, nejvyšší horu zdejšího pohoří. Vyšel jsem proto pěšky a stopnul jsem terenního pick-upa. Svezl jsem se na materiálu nákladního prostoru, protože uvnitř bylo plno. Vyhodili mě na půl cesty a pak jsem dalším stopem dojel až do Kavronu.
Zde jsem před čajovnou uviděl pána, který mi sdělil, že na Dagi je možné skutečně dojít během jednoho dne, ale že je to náročné. Ukázal mi na mapě v čajovně kudy jít. Mapy ani značené trasy zde vůbec nehledejte. Nevedou je tu.
Po této radě jsem pokračoval vesnicí a užíval si každý okamžik této pouti. Vesnice vklíněná mezi hřebeny měla své kouzlo. I lidé měli své kouzlo. Opět byli velmi zdvořilí a milí.
Začal jsem stoupat směrem vzhůru po stezce, jejímž problémem bylo to, že se různě větvila. Úspěšně jsem ji tak ztratil. :) Evidentně vyšší hory jsem však viděl před sebou. Musel jsem však kvůli tomu skákat z kamene na kámen a různě se mezi nimi proplétat, což ubíralo síly. Narazil jsem na potůček přes který jsem přeskákal a po stoupání jsem došel ke krásně čistému jezírku. Dagi se ke mně blížil blíž a blíž.
Potkal jsem pak dva Američany, kteří mi říkali, že bych se nemusel do tmy stihnout vrátit zpět do vesnice. Chtěl jsem však vidět, jak je to vypadá na druhé straně a tak jsem se škrábal po strmém, suťovitém povrchu vzhůru. Na Kavkaze proběhla nějaká ta aklimatizace, ale až zde jsem poprvé cítěl, že ten vzduch je jiný. Nastoupil lehce zrychlený tep a lehké motání hlavy. Byl jsem už taky unaven. Krom krátkých zastávek na pití jsem 5 hodin svižně šel. Výstup jsem ukončil pravděpodobně ve výšce okolo 3700 - 3800 m. n. m. (neměl jsem výškoměr).
Chvilku jsem tam poseděl a zas pádil nazpět, abych to stihnul do tmy. Na suti jsem pak házel výstavní držkopády. Naštěstí jsem se jen trochu odřel. Nazpět už jsem šel po stezce, kolem klikatícího se potůčku zpět do Kavronu.
Za jeden den toho bylo hodně. Pokud zde budete stoupat s malým batůžkem, tak se to dá za jeden den stáhnout, pokud vyrazíte z rána. Pokud půjdete s krosnou, doporučuju si tento výstup rozložit do 2 dní. :)
