Už vám někdy status na Facebooku pomohl k tomu, že jste díky němu zažili ohromné dobrodružství? Věřím, že se to stalo spoustě lidem, třeba i právě vám. Byl únor roku 2010, měl jsem jarní prázdniny a chtěl jsem podniknout něco velkého. Nakonec jsem napsal na Facebook takový běžný a obyčejný status: „Nuda jako svině. Nejel by někdo na černo vlakem do Švýcarska?“
Na tento „inzerát“ se mi ozval kamarád Honza; a aniž bychom se nějak přesněji domluvili, řekli jsme si, že zítra vyjíždíme. První zastávkou naší pouti měla být Bratislava. Našim jsem popravdě řekl, že tam jedu na černo vlakem a že tam budu spát na vlakáči, ať se nebojijó. V hlavě už jsem ale měl plán na daleko větší výlet…
Druhý den, když jsme vyjížděli, jsme měli nejen krásné slunečné počasí s teplotou okolo 10 stupňů, ale od Českých drah i připravenou speciální jízdenku s tzv. „chachar slevou“. Se někdy divím, že to lidé nevyužívají častěji. Člověk si koupí jízdenku z Hranic do Přerova, kterou mu průvodčí během 20 minut jízdy cvakne, a pak dojede až do Břeclavi. Průvodčí si nemá šanci, pokud nějak extrémně svým vzhledem nevystupujete z davu, zapamatovat, kde je vaše výstupní stanice. Dříve jsem tuto fintu využíval často. Dnes už nemívám zas tak hluboko do kapsy jako kdysi, takže toho není zapotřebí.
A teď zpět k cestě. Z Břeclavi do Bratislavy jsme slovenskému průvodčímu upřímně a po pravdě řekli, že s minimem peněz chceme objet půl Evropy na černo. Byl to pohodář od pohledu, řekl si o 2 eura na pivo a my mu je, samozřejmě, s radostí dali. Fajný synek. Šli jsme na prohlídku města a nesmírně jsme si ji užívali. Sluníčko stále svítilo, všude spousta krásných holek a centrum s Bratislavským hradem nás taky nadchlo. (Až po 3 letech jsem se dozvěděl, že to, co jsem právě vyjmenoval, je to jediné krásné, co může Bratislava nabídnout.)
I když bylo strašně krásně a posedávání u Dunaje bylo příjemné, pokračovali jsme v cestě. Dalším cílem bylo hlavní město Rakouska, Vídeň. Průvodčí ve vlaku měl na černé pasažéry asi čuch a vyhodil nás z vlaku hned v další stanici, v Devinskej Novej Vsi. Další vlak jel za hodinu a čekání si zkracujeme neúspěšným stopováním. Nastupujeme do dalšího vlaku a včil už přišel rakouský průvodčí. „Tickets, bitte!“ zařval, klepajíc rukou o okno. Děláme, že spíme a začíná mnou cloumat. Dělám, že se probouzím a nade mnou stojí respekt vzbuzující „Fritzl“. Vysvětluju mu, že jízdenky doopravdy nevedeme a začíná gdákat něco o tom, že zavolá slovenskou policii. Jak jsem si v té chvíli přál být zpátky v pohodové Bratislavě! Jsme posraní až za ušima. S Honzou si nás bere na chodbu a nakonec nám jen oznamuje, že si máme další stanici opět vystoupit.
„Tož a včil jsme asi v nějaké fajné dupě!“ říkáme si po výstupu z vlaku při pohledu na pár baráků. Od lidí ale k naší radosti zjišťujeme, že jsme na předměstí Vídně. Veřejnou dopravou se dostáváme k stanici metra, odkud jsme se dostali až do Prátru, zábavního centra Vídně. Nasedáme do formulí a užíváme si trošku té zábavy. Procházíme se pak ještě chvíli po okolí a pomalu se začíná stmívat. Z Prátru jsme to „vrzli“ na Wien Hauptbahnhof, čili hlavní vídeňské nádraží. Kam pojedeme dále? Skutečně Švýcarsko?
Švýcarsko nakonec zavrhujeme, jelikož do Alp, čili do sněhu a zimy, se nám nechtělo. Neskutečné vzrušení se nás zmocňuje, když vidíme, že nám za necelých 15 minut jede vlak do Říma. I když to bylo hodně velké lákadlo, tak jsme v danou chvíli zůstali nohama pevně na zemi a do vlaku nenastoupili. Nevím, jak bychom jeli 13 hodin trvající cestu vlakem na černo. Někdy, když vymýšlíte, jak jet na černo vlakem, tak vás napadnou velmi zajímavé věci. Honza dostal nápad, že nakoupíme dva zámky na kolo a uzavřeme s nimi z každé strany průchod mezi vagóny, čímž zamezíme průvodčímu, aby se k nám dostal. Nápad to byl zajímavý, ale až do dnešního dne (zatím:D) neotestovaný. :)
Nakonec si kupujeme jízdenku do 20 km vzdáleného Wiener Neustadt a na tu dojíždíme až do Grazu (jih Rakouska). Je 23:30 a my sumírujeme, co všechno jsme během úžasného 1. dne za pár korun prožili. Bylo toho strašně moc a neskutečně jsme se těšili na další den. Ani peněz jsme moc neutratili a říkali jsme si, že jestli půjde vše stále tak hladce, tak se můžeme dostat hodně daleko. Pomalu jsme se snažili usnout v čekárně na vlakáči, zítra směr Slovinsko…
