Chachar(Euro)trip - 2. část

Jednou jste nahoře a jednou dole. Toto už vás taky určitě někdy potkalo. Potkalo to i mě a mého kamaráda Honzu, potom, co jsme se vydali na černovlakový výlet po Evropě. Po tom, co jsme přijeli skrze šílená dobrodružství během jednoho dne do Grazu, jsme se snažili kolem půlnoci usnout na tamějším vlakovém nádraží s velmi dobrými pocity...

Na vlakáči ale bylo celkem chladno a nemohli jsme unout. Nenapadlo nás nic lepšího než jít pěšky do další stanice, vzdálené asi 7 km. Venku bylo tak -20 se silným větrem a naše oblečení tomuto počasí moc neodpovídalo. Po cestě potkáváme u silnice slečnu v minisukni(Brrr!), která nám nabízí své služby. "Kušuj ludro, není peněz", pomyslel jsem si. Pokračovali jsme v cestě a celí promrzlí jsme se těšili do tepla nádražních prostor v Graz Putingam. Jaký šok bylo zjištění, že stanice je obyčejná stanička s lavečkou venku, bez čekárny a vnitřních prostor! Prostě holá zastávka! Né! To né! Pomoc!.... 

A byli jsme dole. V okolí nebyla žádná otevřená hospoda, kde bychom se mohli zahřát a tak nám nezbývalo nic jiného než se obrátit a vrátit zpět. "Jestli znovu potkáme tu děvku, tak se ji zeptám, jestli mě za 10 euro nevykouří, bo potřebuju trošku zlepšit náladu." pronáší Honza. Slečnu ale nepotkáváme a vracíme se zpět do výchozího bodu, strašně unavení. Tento noční pochod arktickou zimou nás šíleně vyčerpal. Na vlakáči se pokoušíme o nějaký ten mikrospánek a pak už vyrážíme osobákem směr Slovinsko a naprosto bez problému, jelikož ve vlaku nejde průvodčí(v Rakousku na lokálních tratích poměrně častá věc). 

Ve Spiefeldu, na samotné hranici se Slovinskem, zkoušíme stopovat, ale i 2. stopování naší cesty je neúspěšné a tak se vracíme na nádraží. Naskakujem na vlak jedoucí do Mariboru a přisedáme ke 2 krásným američankám. Přichází k nám průvodčí a jelikož nechceme vypadat před holkama jako asociálové, tak si kupujeme jízdenky.

Američanky jsme nechali američankama a začli si užívat krásy Mariboru. Oproti monstrózní zimě v Grazu, bylo opět příjemně teploučko. Maribor se mi líbil ze všech měst nejvíce. Velikostně a počtem obyvatel podobné Olomouci s krásnými panorámaty v okolí. Hledáme zde internetovou kavárnu, kterou i nacházíme a zvažujeme další směr naší cesty... -> Zagreb, Croatia!

Vracíme se tedy na vlakáč v Mariboru a hned nám jede osobáček, s kterým jsme chtěli přejet slovinské luhy, háje a především kopce(při jízdě ve vlaku jsme projížděli podél skutečně nádherných hor a skal). Z Mariboru jsme si koupili jízdenku do Dolgy Gory a dále jsme chtěli jet na chachar pas. Nemilé překvapení přišlo, když nás průvočí v "Dolze Goře" vyhodil z vlaku.

"Odsud si musíme koupit jízdenku až do Zidani Most, bo jestli nás ještě tady z párkrát vyhodí někde v horách, tak tady v noci umřem.", řešíme svízelnou situaci. Na přejezd Slovinska padlo hodně peněz a naše finační zásoby se hodně ztenčili, ale bylo to potřebné. Vidina noci strávené v divočině v neznámých kopcích nebyla dobrá.

Dostali jsme se tedy do městečka Zidani Most a z tama jsme nasedli na EC jedoucí do Záhřebu. Na hranicích nás čekala pasová kontrola a po ní přišel i průvodčí. Oznamujem mu, že jízdenky nemáme a volá na nás četníky. Krve by se v nás nedořezal, bo jsme se, teď už velmi reálně obávali, že nás zavřou do lochu. Jako výmluvu uvádíme, že nám ve Slovinsku nevyšli prachy a že musíme v Záhřebu vybrat z bankomatu. "Kolik máte na kartě?", ptají se nás. "3000 euro!", pálíme bez okolků. Ptají se nás ještě na nějaké podrobnosti naší cesty a asi vypadáme přesvědčivě, bo nás do Záhřebu nechávají dojet. Uf!

Plně si uvědomujeme, jaké jsme v tom vlaku měli štěstí a jdeme na prohlídku města. Už třetí hlavní město behěm dvou dnů. Šlo poznat, že jsme o dost jižněji a i noc byla v Záhřebu velmi příjemná s teplotou okolo, možná, 10 stupňů. V Záhřebu se s námi dává do rozhovoru jeden postarší pán, ukazuje nám stadion Dynama Záhřeb a dává nám pár důležitých informací:"Hoši, odsud ani nestopujte. To byste museli vyjet hodně za město, aby jste byli úspěšní. Raději jeďte vlakem."

 Po předcházející noci, kdy jsme naspali sotva půl hodinu, jsem už doopravdy pociťoval únavu. Dali jsme si slovinské pivo Laško(vynikající) a chorvatský Pan(též v celkem v cajku), vyplácli jsme se na hlaváku, jak největší houmlesáci a užili si asi 2 hodin tvrdého spánku.

Poté, co poznáváme jednoho fajn albánce, který byl soudem z Chorvatska vyhoštěn, ale neměl peníze na vlak dom(přispíváváme mu) ve 4 ráno nasedáme na vlak do Varaždinu. Chachar sleva vychází. Honza se cestou do Varaždinu prospal a já z vlaku sledoval chorvatské kopečky a chudé, zapadlé vesničky, tak kontrastující s poměrně hezkým Záhřebem. Po příjezdu do Varaždinu jsme přejeli do Koprivnice, kde začala být situace hodně kritická...

Varaždin

Měli jsme dohromady už jen 20 euro, suchý chleba a před námi ještě celé Maďarsko a kousek Slovenska na cestě do domoviny. "Od teď už nekupujem žádnou jízdenku, zbytek peněz máme na jídlo a přinejhorším dojedem dom nějak stopem, to už je jedno.", domlouváme se.  

Na chorvatsko-maďarské hranici nás velmi znervóznila Maďarska policie, která přistoupila do vlaku. Do kupé k nám přichází průvodčí solidního vzhledu, který vypadá, že by se s ním dalo nějak domluvit. Umí velmi dobře anglicky. "Kolik, že máte peněz, hoši?"ptá se nás. "20 euro." říkáme. "Tak mi dejte 10 a nechám vás dojet až do Budapeště." 

Yes! Sic jsme už nechtěli kupovat žádnou jízdenku, ale uznáváme, že 10 euro za 5 hodinovou jízdu vlakem přes celé Maďarsko je hodně v klidu. Projíždíme podél Balatonu, který i v zimě vypadá hodně hezky, a nakonec kolem 5. hodiny dojíždíme v 3. den naší cesty do 4. hlavního evropského města. Na prohlídku města tentokráte nejdem. Začlo sněžit a už ani nebyla nálada.

V 9 večer nám jel vlak do Prahy a my měli 4 hodiny na přemýšlení o tom, jak se do toho vlaku dostanem. Ano... jak se do něj dostanem, né jaké budem hrát divadlo před průvodčím. V Maďarsku totiž, stejně jako např. v Anglii, jsou jízdenky kontrolovány před vstupem na peron. Tato situace, ať jsme vymýšleli cokoliv, prostě neměla řešení. Odebíráme se do čekárny, kde se seznamujem s jednou príma Australankou a vlak zatím neřešíme.

Blížil se odjezd našeho vlaku a tak jsme šli vstříc svému osudu."Čum, ty vole, oni už tu nekontrolujou." říká Honza. A byla to pravda. Nevím, jestli to bylo tím, že to byl mezinárodní vlak a nebo tím, že už bylo 9 hodin večer, ale kontrola, která u vstupu na peron celý den stála, tam najednou nebyla. 

Budapešť

Sedli jsme si do kupé a nervózně jsme očekávali, co bude dál. K Maďarsko-slovenské hranici, to bylo 2 hodiny jízdy a po půl hodině  k nám přichází průvodčí... i s revizorem. Že pré pokuta. A je to v háji!Ten průvodčí vypadal v klidu, ale ten revizor byl neoblomný, jak plíseň v kupelce. Ať už Honza do nich valil cokoliv, neustále trvali na pokutě. Já jsem byl po 3 dnech cestování a 2,5 hodinách spánku v těch 3 dnech tak vyřízený, že jsem jim tu občanku hodil, ať mi napíšou, co chcou. Pokuta byla 10 000 forintů(v přepočtu 1000 Kč) a  než nám ji sepsali, usnul jsem. Byl jsem zcela vyřízen a probudil jsem se až v Břeclavi. 

"Ty vole, jak jsme přejeli Slovensko?", ptám se Honzy. "Kámo... přišel průvodčí a po té, co jsem mu řekl, že už máme pokutu z Maďarska, na ty Maďary začal nadávat a že nás nechá Slovensko přejet". "Masakra!", třeštím oči...
Z Břeclavy do Brna už vše proběhlo v pohodě.  V Brně jsem se s Honzou rozloučil; On pokračoval na Kladno a já přestoupil na vlak do Hranic. 
Fajný výlet, no ni?