Balaton(stopem) aneb i cesta může být cíl - 2. část

Obloha modrá... jak vypraná,  na pláži opalující se rodiny s dětmi, azurová voda snad ještě krásnější než vysmýčené nebe, hordy plavců, loděk, jachet a ve vzduchu poletující reklamní letadýlka. Pocit úžasu ještě více umocňovaly melebné kopce s domky na protějším břehu. "Wow... úúú... pičóóó... jsme túúú", nebralo konce naše nadšení. Po 28 hodinách jsme stopem ze středu Moravy dojeli k vytouženému, "Maďarskému moři".

Na břehu sundáváme z unavených zad krosny a jdeme si užívat náramně teplé vody. Opalujeme se a čerpáme tolik potřebnou energii. Vedle nás zaujímáme 3 maďarky, které po nás pokukují. "Ty vole, ta černovláska je sice v letech, ale dudy má krásný a v očích má strašnou chtivost." užíváme si toho, že nám nerozumí. :) Po 4 hodinách na slunci si Empi stíhá spálit záda a po návštěvě centra Siofoku se ubíráme zpět do Budapeště. Tam už jsem během týdne už po druhé a tak bez problému dorážíme do centra, kde Empimu ukazuju to hlavní z jeho krás. Spacáky rozděláváme kolem půlnoci na jednom klidném předměstí města a bez problému usínáme. 
3. den měl být dnem návratu a samozřejmě jsem nepočítal s tím, že zopakujeme můj husarský kousek z předešlého týdne, kdy jsem se stihl dostat z Budapeště do Prahy za 5 hodin. Ve dvojko to sice tak rychlé nebylo, ale kdybych věděl, co za zážitky mě ten den ještě čekají, skákal bych radostí, jak zfetovaný klokan. Takže stručně... Z Budapeště se dostáváme na benzínku do Gyoru, kde skrze tropické vedra naprosto zdecháme a dochází nám voda.(Nemáme už ani jeden forint na nákup a na záchodě jsme načepovat nemohli, platilo se za něj.) Zachraňují nás 2 dredatí synci, kteří nás hostí krom vody i různým ovocem a cigaretami. Na jízdu s nimi nikdy nezapomenu. Borci jeli na dovču a měli plné auto zavazadel. V totálním hicu, v starém autě bez klimatizace, s krosnou na sobě a já nevím čím vším vedle sebe, bez možnosti pohybu. Kluci byli fajn společníci, ale skrz to, že neuměli anglicky nás trochu špatně pochopili a namísto do Bratislavy nás omylem hodili do Vídně.  
Ve Vídni musíme šlapat 5 km na čerpací stanici, ale zhruba po kilometru se stává něco, nad čím rozum zůstává stát a myslím, že něco takového se mi na stopu asi už nikdy nestane. Aspoň né v Evropě. Jdem vedle 3proudové dálnice a v tom nám zastavuje turek ve starém Golfu bez toho aniž bychom stopovali! "Hello, do you go to the Brno?", ptám se ho. Bohužel neumí anglicky, ale snažím se mu vysvětlit ať nám zastaví na nějaké fajné benzínce ve směru na ČR. Bohužel nechápe, ikdyž jsem byl přesvědčen, že chápe a stáví nám 20 km za městem při odbočce na Brno... tedy přímo na dálnici... byli jsme bez vody a ani jsme nevěděli jestli je poblíž nějaké město či vesnice... nebo aspoň po páru kilometrech nějaká benzínka. Já však měl největší strach z toho, že kolem pojedou fízly a přes zákaz stopování(a vůbec chození) na dálnici nám navalí pokutu. Situace začala být krizová a silně jsme začli pociťovat dehydrataci. Stopovat přímo na dálnici vůbec nemělo smysl. Jdeme tedy, ikdyž nevíme zda na té dálnici třeba nepojdem. Právě v této chvíli se mi to začalo nejvíce líbit, jelikož právě tam začlo jít do tuhého.
Po 5 km naštěstí dorážíme do Wolkersdorfu, kde vyčerpaní nasedáme na vlak a na černo bez problémů dojíždíme do lázeňského městečka Laa de Thaya, vzdáleného kilometr od státní hranice s ČR!"Hurá, jdem za poslední éčka na pivo, jestli nám na něj vůbec zbývá." říkám Empimu. V Knajpě pracuje jako číšník sympatický Čech a po vyslechnutí našeho příběhu nám dává zadarmo pivka, vinný střik a cigára. "To se nám asi zdá... ještě před 3 hodinami jsme byli polomrtví na dálnici kdesik v prdeli a včil nás tady napájí v knajpě. Asi jsme umřeli a jsme v nebi." říkali jsme si. A to ještě nebyl konec! Z Laa de Thaya jsme stopli týpka s týpkou a ti nás vzali na degustaci do vinného sklípku v jedné vesnici nedaleko Mikulova. Já už se ani divit nemohl. Na jižní Moravu jsem vždycky chtěl zajet, ale nikdy jsem nikoho nepřemluvil a teď, když to absolutně nečekám, se tam dostávám. Ani jsem nevěděl, jak mladému páru, co nejvíce poděkovat, když nás potom vysazovali v Mikulově. 
Z Mikulova jsme pak chytli poláka, který se vracel do domoviny. To už jsem nechal sedět a kecat Empiho vepředu, bo jeho polština je přeci ještě lepší než moje, skrz to, že jeho matka je polka. Týpek si nakonec kvůli nám sjíždí z cesty a dováží nás až domů. 
Asi bych měl udělat shrnutí celého výletu... bude velmi stručné. Bylo to kurevské a nejkurevštější bylo, že na lidi jsme měli šílené štěstí!