Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Zemplínská Šírava

Třetí den na Slovensku jsme asi už měli přibližnou představu o tom, co nás ještě dál čeká. Pochopili jsme, že naivní byly myšlenky o extrémně levné dovolené díky noclehům u příbuzných. Přesouvání z místa na místo se nám prodražilo víc, než jsme čekali. Takže zamýšlených padesát euro na osobu vyrostlo na trojnásobek. Stejně tak jsme zjistili, že ať přijedeme kamkoli, do jakéhokoli města, autobusová nádraží jsou všude stejná. Zašlá, nevzhledná, smutná. Pardon, sousedi, ani pod vlivem to nebylo lepší.

Cesta na Šíravu nebyla pochopitelně bez komplikací, část dopoledne a poledne jsme strávili v hospodě a prohlídkou policejní stanice v Michalovcích, před kterou pospával s flaškou v náručí bezdomovec a jež vypadala, že už jse několik týdnů po demolici.

Nemám tušení, kolik Slováků tyhle řádky čte. Možná všichni ví, jak to chodí na Šíravě mimo sezónu (byl začátek června, brutální horko, které se ale u vody měnilo na příjemné teplo), ale my tam přijeli na blind. Čekal jsem šílené návaly lidí a už předem jsem se připravoval na to, že budeme muset celou Šíravu obejít dokola, abychom si našli místo na odložení věcí.

Proto nás překvapilo, že tam bylo prostředí spíš komorní. Lidé tam sice byli, ale pohybovali se hlavně okolo umělých bazénů a atrakcí. Stany s jídlem a krámky se suvenýry a plavkami (jeden z nich jsme využili, protože jsme si chytře žádné plavky s sebou nesbalili; deset euro za jedny je rozumná cena) zely prázdnotou a pobřežní pláže byly také poloprázdné. To jsme ovšem uvítali, neboť Tomáš vyndal stojan na fotoaparát, využili jsme toho, že je tam neuvěřitelně mělko a člověk může půlku Šíravy přejít pěšky a nafotili jme snímky, které by puritán a rodinka, která nás ze břehu pozorovala, mohli označit za softporno.

Kdybych se měl odhodlat k jakési recenzi, byla by krátká a stručná. Pokud si chce člověk užít moderní koupaliště, nepochodí. Bufety a krámky nepůsobí jako něco, co by šlo s dobou. Ale nenáročnému člověku to může stačit ke štěstí, tím spíš, pokud si jde především zaplavat a užít den u vody. Ta je příjemná, čistá, už v červnu teplá a je jí tolik, že by si tam ten kus soukromí našel každý. Jen mělčina a ty kousky pláže jsou bohužel tvořeny hrubými a místy i ostrými kameny, takže člověk musí dávat pozor, kam šlape.

My jsme ho sice dávali, ale i přesto jsme si s sebou do další přespávací štace Vranova nad Topľou přinesli pokousané kotníky, které bohužel poznamenaly celý zbytek dovolené. Tomášovi během večera noha natékala do nevídaných rozměrů, mně ledviny při pití obyčejné vodky, která se ukázala být šedesátiprocentní pálenkou a ani při představě, že nás další den čeká cesta do lázní se nám neusínalo dvakrát dobře...