Východoslovenské zápisky - Svatba.

Slovenská svatba je specifická záležitost. Možná už to není tak pompézní událost, jak si ji někteří pamatují nebo o ní slyšeli vyprávět, ale přesto stojí za to ji zažít. Konkrétně na samém východním cípu Slovenska, za Vranovem nad Topľou. V místech, kde i cikánské osady přestávají vypadat jako bloky příbytků, ale připomínají termitiště. Tam leží kouzelná vesnička Dľhe Kľčovo a my tam vyrazili na pozvání příbuzných.

Jako každý rok, i tentokrát jsme odmítli jízdu autobusem přes den, riskli jsme nevyspání a dorazili jsme do Košic kolem šesté hodiny ranní. Moc dobře jsme si pamatovali loňský rok, kdy jsme se snažili zabít ranní nudu pivem a panáky a pak jsme prošvihli všechny možné spoje, které jsme prošvihnout mohli, a skončili jsme opilí s mladou klarinetistkou na cestě mezi dvěma železničními stanicemi.

                Tentokrát jsme nehodlali nic podobného riskovat, hledali jsme tu nejnevinnější zábavu, kterou jsme mohli strávit pár hodin, a nakonec to vyhrála cesta do košické ZOO spojené s Dinoparkem. Odbyli jsme si před ním jedno povinné foto v rozkroku stegosaura  a – jak jsme uvnitř zjistili – ranní hodina návštěvníkům příliš nepřeje, takže jediní dobří lidé, které jsme potkali, byla banda údržbářů, která čistila obří klec a podezřele si nás prohlížela, až jsem měl chuť hodit jim kus chleba nebo lahváče.

                Marně jsme hledali slony a žirafy, nicméně i bez téhle africké havěti je místní zoo příjemným koutem, kde se nějaká ta hodina dá strávit. Za pár centů může člověk nakrmit kachny a labutě, podívat se na místní paňmámu, jak kydá hnůj a v dětském koutku se svlažit několika panáky slivovice.

                Na Dlhe Klčovo jsme dorazili pozdě večer, ale na rozdíl o předchozích let, i přestože jsme prošmejdili celou zoologickou zahradu, tentokrát bez opice. Na té jsme začali poctivě pracovat od brzkých ranních hodin, a i když jsme se obávali, že nás do kostela budou muset odvézt na trakaři, mísu holubků jsme s Tomášem statečně zavlažovali, až z nás lilo.  

                Nevím, jak v ostatních koutech Slovenska, ale tam u nás se chodí do kostela bohužel poměrně pozdě. Nejdříve se jde v poledne do místního společenského sálu na polévku, potom si o pár metrů dál nevěsta s ženichem střihne tanec a do malého kostelíka uprostřed vesnice jsme dorazili víceméně po svých kolem druhé hodiny. Kdo je věřící, obřad mu učaruje a i přes svou délku se i díky prospaným sekvencím dá zvládnout. Kněz mluví moudře a i nevzdělanec by si v jeho slovech našel nějakou tu chytrou frázi, díky níž by mohl své manželství protáhnout na pár úspěšných let. Dívčí kapela hrála příjemně, na rozdíl od asi patnáctiletého mladíka, který mě každých pět minut budil ze spánku výkřiky aleluja! a paně bože, smiluj sa!  

                Celý obřad po dvou hodinách končil líbáním kříže, čehož se Tomáš zúčastnil s celým osazenstvem kostela se slovy, že jsem suchar a já, i když mi to přišlo zajímavé a trochu z toho i mrazilo v zádech, jsem tuto poctu oželel. Jak jsem tvrdil setřence, bál jsem se, že by kříž v knězových rukách po mém políbení vzplanul.

                Svatební hostina už probíhala v mezích běžné oslavy. Samozřejmě v mezích běžné slovenské oslavy, což znamená, že od chvíle, co jsme se usadili ke stolu na místo s vlastní jmenovku, obcházel okolo nás člověk, který doléval slivovici do všech prázdných pohárků, které našel. To během večera znamenalo, že si člověk musel dát velký pozor na to, jak rychle a co pije, protože tempo pěti panáků během deseti minut se nám jevilo jako podezřelé, mým brýlím a žaludku jako vražedné.

                Překvapila mě absence knedlíčkové polévky, potěšil zvyk rozbíjení talířů. Původně jsem hádal, že něco takového se zde vůbec neděje. A popůlnoční kozáček s lahví vodky mezi nohama, to už byla jen třešnička, jíž se dožili málokteří.

                Během podvečera a večera jsme se báli, co s námi to množství alkoholu může udělat. Zbytečně. Nejsme sice odkojení pálenkou jako drtivá většina místních pacientů, ale po deseti panácích něčeho, co chutnalo jako odlakovač, jsme přestali řešit budoucnost, protože jsme byli přesvědčeni, že žádná nebude.

                Tomášovi se podařilo v nejlepší chvíli, kdy jsem ve stavu bezvědomí strhl ze stolu ubrus i s plnou náloží sklenic, spokojeně a nerušeně usnout za pultem pro DJ a hodinu a půl ho nebyly schopné probudit ani děti, které se na něho chodily se slovy „Ujko z Čech kuštičko prebral“ dívat a ti odvážnější i fotit.         

                A tak poslední vzpomínkou, i když poněkud rozmazanou, pro mne zůstává, jak můj kamarád spokojeně stojí ve tři hodiny v noci uprostřed silnice, močí a nepříčetně na mě řve, že tohle chtěl vždycky udělat. Každý holt máme jiné sny…

                A ty mají určitě i novomanželé, kterým samozřejmě přeju jen to nejlepší. Ono se jim to ve svazku bude ještě hodit. Ten první, zatraceně důležitý krok, mají za sebou a my se s nimi rádi na východním vzduchu zbořili, ale pár dalších je ještě čeká. Rád přijedu a pomůžu jim s nimi, protože – opakování je matka moudrosti – slovenská pohostinnost nezná mezí a Slovensko sice nemá moře, ale relaxovat se tam dá na tisíc způsobů. A když se tomu (a lidem okolo) poddáte, nebudete si pamatovat ani jeden…