Karlovarské zápisky - Na Andělskou horu a zpět.

Když sedne člověk po deseti letech na kolo a vydá se do kopců, kde žijí jen permoníci a horolezci, nemůže očekávat, že se to obejde bez následků. To mi mělo být jasné už den před plánovaným výletem. Ale pořád jsem naivně doufal, že mě čeká cesta po rovince do Lokte, kde budu řídit jednou rukou, v průběhu mávat rybářům a vodákům a ve finiši se najíme na nějaké nezakouřené zahrádce. Bohužel - všechno bylo jinak.

Ale abych tu nebyl za ufňukánka, výlet to byl samozřejmě skvělý. Když člověk pomine, že vyráží na dámském kole, jehož úzká sedačka se na hrbolaté cestě pravidelně zařezává mezi půlky, nebylo si od prvních minut na co stěžovat. Jelikož první minuty vedly po krásné rovince, Dalovicemi, kolem kostela Panny Marie Utěšitelky. To jsem ještě netušil, že by se mi utěšitelka hodila v druhé půlce cesty...

Projeli jsem kolem Körnerova dubu, velikána s obvodem skoro devět metrů, kterého by neobjalo ani sedm dřevorubců a vydali se směrem nahoru. Jako od té doby vlastně pořád. Kdo někdy na Andělskou horu šel, tak nejspíš ví, co čekat. Já to nevěděl a kamarádka tajuplně mlčela, veškerá překvapení si pečlivě schovávala a esa, která postupně tahala z rukávu, mi brala dech.

Vzali jsme to Kyselkou, kde jsem v dobách sladkého mládí trávil školy v přírodě a ohromeně obdivovali jediný! zrekonsruovaný dům. Zaplaťpámbu ale i za něj, skoro to vypadá, že při nejbližší boužce zbytek budov spadne, jak chatrně vyhlíží. Načepovali jsme si do lahví na kole vodu z pramene, který tryskal všude možně, jen ne do otvoru v lahvi, oschli, pozdravili se s domorodci, kteří během naší návštěvy taktéž pramen navštívili a čerpali vodu do petlahví, a vydali se najít Skalky skřítků.

Plán byl jednoduchý - držet se žluté barvy. Paní ve vesnici u hlavní silnice nám asi čtyřikrát vysvětlila, i když jsme to pochopili hned napoprvé, že stačí zahnout doleva a jet nahoru a jsme tam. Potom jí nestačilo pouhé rozloučení a ještě po sto metrech na nás stále halekala správnou trasu, my jen vesele přikyvovali a z uctivé vzdálenosti děkovali. Když ovšem žlutá zmizela a zato se objevil stoupák jak na Kilimandžáro, vyprchala z nás veškerá uctivost, Karolíně z obličeje příjemně růžová barva a nahradila ji karmínově rudá a ze mě vyprchala veškerá slušnost a po cestě složené z žulových kamenů jsem s kolem na zádech klel tak, že se za mě až museli rodiče stydět.

Nicméně jsme po několika zákrutách a výšlapech skály opravdu našli. Jsou to díry do stěny, podobné těm do ementálu, jen materiál je trošku odlišný, takže pozor na díru, kterou se dá prolézt na druhou stranu. Strop je nebezpečně nízko a nebýt cyklistické helmy, kterou jsem poctivě o kámen oťukal, moje vulgární klení by pokračovalo. Takhle jsem si jen vyslechl bajku o hamižných sedlácích a naštvaných skřítcích, zjistili jsme, co vše zde přes rok roste (jaterník, plicník a další vnitřnostimilující rostliny jsou samozřejmostí), snědli jsme si půlku jablka a vyrazili na vytouženou Andělskou horu. 

První křeč do stehna jsem dostal na poklidné asfaltce, po které ještě jezdilo relativně hodně aut. To mohlo být nebezpečné, vzhledem k tomu, že mi nohy přestaly bez varování sloužit a já se zřítil na zem, naštěstí jsem zvolil stranu se škarpou. Ale zároveň výhodné, protože jsem zcela vážně uvažoval o tom, že někoho vleže uprosím a nechám se odvézt domů. Naštěstí jsem neměl možnost na nikoho mávat, protože jsem měl obě ruce přitisknuté na stehnech v místech, kde se mi udělaly boule jak švestkové knedlíky a já jen doufal, že odpočinek jim domluví.

A to se naštěstí stalo. Bolest přešla a my se díky tomu s menšími a většími problémy doplácali pod Andělskou horu. Tou dobou už bylo kolem čtvrté hodiny a i když je zřícenina, na kterou krásně svítilo slunce, určitě zajímavá a na internetu jsme se dočetli, že tam poutníci čerpají energii, my nehodlali pokoušet štěstí, další stoupání jsme vzdali a doufali, že se schladíme v nějaké místní hospůdce. Proto nás hodně nepříjemně překvapilo, že jediné místo, kde jsme se mohli schladit, byl konzum, kde byla možnost ohřátí párku. Možná i to rozčarování nás přimělo k tomu, že jsme šlápli do pedálů a zastavili jsme se jen na pár okamžiků, abychom se jedné ochotné selky zeptali na nejlepší cestu do Karlových Varů. Prý za značkou doleva a jen po zelené.

Nevím, kdo má na starosti v karlovarském kraji turistické značení, ale první a poslední zelená byla na osice u silnice. Možná si z nás paní udělala legraci, možná jsme někde udělali chybu my, každopádně když se už tak dost úzká cestička změnila po několika metrech do jedné rozbahněné polní brázdy a jediná známka civilizace byl rybář, který nám při prodírání se močálem s koly na ramenou nadšeně mával, pochybovali jsme, jestli máme vůbec šanci vylézt někde poblíž Karlových Varů.

Vylezli jsme poblíž hlavního tahu, po kterém svištěly kamiony rychlostí blesku, mě chytla druhá křeč do stehna, tentokrát intenzivnější a my se přes golfové hřiště doplácali (i přes třetí křeč, během níž jsem chtěl kolo už regulérně zahodit potoka a nechat na jeho dně rezivět) na kraj rodného města.

Miluju památky, jejich navštěvování, toulání se po nich a nadšené mluvení o tom, kde slunce nejkrásněji zapadá a kde se večer nejlíp opíjí nebo kouká na hvězdy. Jen mám občas pocit, že každý výlet, kterého se zúčastním, buď špatně probíhá, nebo i končí. V tomhle případě by snad pomohlo pár dřepů po ránu, aby si svaly zvykly, kdo ví. Nebo jen líp zvolená trasa, která začátečníka nepřivede na pokraj infarktu. Každopádně když je člověk zdatný cyklista, zvládá šlapat, dýchat a vychutnávat si krásy okolí našeho lázeňského města, je na co koukat. Jaro je tady, takže lovu zdar.