Že se cestuje se střízlivými vnitřnostmi lépe, než s těmi, které se celou noc nakládají v alkoholu, jsme věděli už od prvních studentských večírků. Na dovolené se většinou ale popírají všechna fakta, na Slovensku zvlášť, tudíž jsme do Spišského Podhradie dorazili obzvlášť unavení. Hrad se z dálky jevil neškodně, ale čím více se k němu člověk přibližoval, tím rychleji nám docházelo, jaká je to kopcovitá zrůdnost a v duchu jsem proklínal jablečného Jelzina i všechny jeho příbuzné.
Cesty nahoru jsou dvě. Jedna pohodlná autem po hlavní příjezdové cestě, druhá trnitá, kamenitá a značně křivolaká (a ne, alkohol v tom byl tentokrát nevinně), která praktycky rýsuje hrad, táhne se po jeho obvodu a končí u vstupní brány. Ač se to nabízí, v tomhle případě to není jako v pohádkách, kdy je cesta zarostlá křovinami a těžko schůdná ta kratší. Tahle byla delší a místy byly takové stoupáky, že jsme měli chuť to zabalit a dolů to skutálet. Asi sto metrů je už vydlážděno a je vidět, že práce pokračují, tak jsem sám zvědav, kam až to chlapci dotáhnou.
V půli cesty, kdy se kopec povážlivě zvedá, nám seskákala naproti asi šedesátiletá paní s holí. To nás řádně rozebralo. Zbytky alkoholu vyprchaly, na hrad jsme se po hodině doplazili a přečetli si, že na největším hradě ve střední Evropě můžeme shlédnout poměrně prostorné muzeum, sysla, užovku a stánek, kde si za padesát centů můžete zahrát na rytíře, převléknout se do vcelku pohodlné zbroje a vystřelit si z pěti různých zbraní. Já si vybral samostříl a netrefil jsem ani jelena, ani strašího muže, který se procházel na hradbách kousek nad námi.
Jen pro upozornění, pokud někdo dorazí v odpoledních hodinách, doporučuji nejprve prohlídku vnitřních prostor hradu. Již zmíněné muzeum zavírá v pět a pokud si dá někdo litr studené kofoly, nesedne mu a pak stráví půl hodiny v křečích na toaletách, může přijít o to nejlepší a nejpamětihodnější. Ale i výhled dolů na městečko a vlastně na celý spišský kraj stojí za to.
Stejně jako celé Slovensko, město po městu, jeskyně po jeskyni a hrad po hradu. Občas mi přijde na mysl myšlenka, že jedinou dovolenou za rok si člověk užije, i kdyby ji měl strávit v v zákopu uprostřed rozbombardovaného Kábulu s pistolí s prázdným zásobníkem, ale to není pravdfa ani v nejmenším. Když na člověka dýchne vzduch vanoucí z Tater smíchaný s podomácku vypalovanou ořechovicí, roztaje každý. Pak stačí v jedné ruce vařená kenderica, v druhé mísa holubků a člověk ví, že se tam prostě za rok vrátí...
