Jezuitou proti své vůli

"Kašli na to, tolik papírování a stejně jí dají jen pár stovek." Tahle jedna věta mi stačila k pochopení celého procesu, kterému se na úřadech říká administrativa, u mě v zaměstnání práce za trest a u nás doma "vypiš za mě tu složenku, já mám ruce od marmelády". Potřeboval jsem prozřít a trvalo mi to třicet dva let. Bohužel, ten okamžik přišel s nemocí mé matky, kdy jsem nucen oběhávat úřady po celém kraji a dožadovat se minimálních obnosů, aby ona mohla fungovat. Na jednu dávku mě obtěžkali deseti papíry, zalezl jsem si s ochotnou pomocnicí do baru a probírali jsme se tím. A někde mezi fernetem a pistáciemi mi to docvaklo.

Oni chtějí člověka otrávit. Chtějí ho donutit, aby si řekl: konec, tohle nemám zapotřebí, stejně nevím, co tam napsat, takže mě s tím vrátí třikrát zpátky. Já si to řekl hned na začátku a nebýt kamarádky, dobré duše, která se v těchhle píp orientuje, stal by se ze mne zarytý jezuita, jenž by pálil všechna lejstra, která by mu chodila poštou. Nemám k tomu věru daleko.

Snažil jsem se vymyslet fintu, jak tohle všechno zvládnout. Jak přežít ve zdraví uvědomění si, že ať už jsem já nebo někdo mi blízký v jakkoli těžké životní situaci, nikdo mi s napřaženou náručí naproti nepřijde. Pouze mě nechá nahlédnout na dno finančního prasátka a s útrpným úsměvem mi vypíše šek na částku, za kterou matce v lepším případě koupím prášky na čištění protézy a v tom horším hadřík, aby si ji mohla vyčistit sama.

Nebylo to jednoduché, ale nakonec to přišlo samo. Vždycky jsem věděl, že čas všechno vyřeší, tohle moudro do mě cpali lopatou odmalička, ale člověku to dojde vždycky až v určitou dobu. U mě to bylo, tuším, u pátého panáku, kdy jsem žádost o příspěvek na mobilitu poprskal fernetem. A přišel mi strašně k smíchu fakt. že si možná na úřadě budou myslet, že jsem matku musel opít, aby mi to podepsala. S postupem času jsem rozházel oříšky, řekl číšníkovi, že mu vlasy září jako radioaktivní odpad a na posledním papíru, žádosti o příspěvek na pomůcku, jsem si přepočítal účet, který se ani trochu nezdál úměrný mému pocitu na zvracení.

Ať na to koukám z jakékoli perspektivy, bylo mi báječně, bylo mi všechno jedno a jestli mě "radioaktivní odpad" natáhl, budiž mu to přáno, možná jsem si to i zasloužil. Ale možná jsem našel cestu, jak se přenést přes všechny trable a nevstřícnosti místních úřadů. Přeju si jen jediné. Aby se matka co nejsdřív uzdravila a vrátila se zpět do normálního světa. Alkohol v baru dochází a Vietnamci naproti ve večerce mají na lahvích odlepené kolky, jejich kvalitě já prostě nevěřím...