Přátelská rada pro „52 %“ jak vycházet se „48 %“

Vážení voliči Miloše Zemana, ať už byla vaše motivace pro tuto volbu jakákoliv – asi se moc nemýlím, když napíšu, že máte jistě plné zuby toho, jak vámi a vaší volbou média ostatní jenom straší.

Ve svých posledních dvou článcích, které byly adresované „osmačtyřiceti procentům“, jsem psal o tom, co si myslím, že vás motivovalo k tomu, abyste Miloše Zemana volili, bez ohledu na to, že jste skupina od sebe, kolikrát i zásadně, lišících se lidí. Přesto mi mnozí z vás psali, do komentářů, mailem i na sociálních sítích, že je to trefa do černého, že skutečně máte zásadní problém (z jakéhokoliv důvodu) přijmout „novou realitu“ či (podle Zygmunta Baumana) „tekutou modernitu“ a že skutečně vaší hlavní motivací je tyto změny zadržet, popřípadě vrátit zpět. Nejenže chápu vaši motivaci, ale s její velkou částí také souhlasím. Před čím ovšem varuji, a varoval jsem i v posledních dvou článcích, je „vylévání dítěte i s vaničkou“, protože můžete realisticky dosáhnout svých cílů i bez toho, abyste ohrozili to dobré z toho, co nám vývoj po roce 1989 nabídl.

Pokud jde o „novou realitu“, nejsem s ní velký kamarád, což je vidět i z historie tohoto blogu. Z výčtu, který jsem v prvním ze série těchto článků uvedl, souhlasím pouze s rovností mužů a žen, zatímco ostatní aspekty této reality považuji, když ne za rovnou nebezpečné a škodlivé, tak přinejmenším za nepřirozené. „Fašismus zdravého životního stylu“, tedy moralizování kolem toho, čeho nezdravého si člověk užívá, považuji, i jako nekuřák a člověk, co nebere drogy a žije v rámci rozumných mezí v zásadě zdravě, za nechutné. Velmi se mi protiví zavádění „daní z hříchu“, ať už na cukr, tuk, maso nebo cokoliv podobného – copak nemáme možnost volby? Copak musím milovat všechny menšiny bez ohledu na to, jaké jsou? Nemám absolutně žádný problém s homosexuály, transsexuály, Romy nebo jakýmikoliv jinými menšinami, chovám se k lidem z těchto menšin jako ke komukoliv jinému, ale nevidím důvod, proč bych měl „marginalizované menšiny“ jakkoliv demonstrativně veřejně podporovat. Budu je bránit před nespravedlností, ale to považuji za lidskost, nikoliv sociální aktivismus a budu se hádat s každým, kdo po mně takový aktivismus bude vyžadovat.

Rodina pro mě znamená „klan“, který drží pospolu, a znovu: jakkoliv odmítám diskriminaci samoživitelek, odmítám diskriminaci volných svazků všeho druhu, polygamie, polyamorie a čehokoliv netradičního, nestavím a nikdy nebudu stavět rovnítko mezi plnou, funkční rodinou, která je soudržná napříč generacemi a „patchworkovou rodinou“ na hromádce. Sorry jako. Odsuzovat to nikdy nebudu, ale prostě si myslím, že stabilní, loajální, sezdaná rodina je ideál, kterému se nic jiného nerovná. Mimochodem i monogamní, sezdaný homosexuální pár adoptující děti je v mých očích daleko lepší rodina, než natřikrát rozbitá a sešívaná „patchworková rodina“, protože v sobě obsahuje to hlavní: závazek, zodpovědnost jednoho za druhého a předávání dědictví napříč generacemi, ať už hmotného, nebo nehmotného (hodnoty, postoje, příklad). A dítě? Jakkoliv milované, dítě se musí řídit vůlí rodičů a získává autonomii na rodičích postupně, a dokud není dospělé, tak prostě není rovné dospělému. A to ani právně (nemůže řídit, volit, být voleno, sázet, pít alkohol, být v armádě a spoustu dalších věcí), ani pozicí ve společenské hierarchii. Tezi, že dítě je autonomní jednotka, kterou rodiče akorát vyživují, a má právo na to, aby už od mala určovalo, co, kdy a jak bude dělat, a aby ho v tom stát ještě zastupoval, naprosto principiálně odmítám.

Takže vidíte, i já, ačkoliv jsem Miloše Zemana nevolil a jsem člověk proevropsky orientovaný, jsem pro moderního liberála ztělesněním satanáše a konzervativního dinosaura. Coby liberál klasický je mi naprosto jedno, jak se chovají ostatní, dokud neškodí druhým a odmítám je soudit, ale vězte, že dnes tohle k tomu, aby byl člověk viděn jako dostatečně moderní, ani zdaleka nestačí. To jen tak na úvod, aby bylo mezi námi jasno, kde stojím, když vás oslovuji.

Stejně jako když „moderní liberálové“ tlačí na pilu a nálepkují vás (a mě) nejrůznějšími ošklivými slovíčky, nejenže svého cíle nedosáhnou, ale naopak vás ještě víc naštvou, vaše reakce, kdy budete jako po spirále situaci ještě více eskalovat, tomu také moc nepomůže. Rád bych vám při téhle příležitosti představil Dánsko jako takový určitý vzor, jak se to dá dělat.

O Dánsku se toho v Česku málo ví, dánské reálie si lidé pletou se zbytkem Skandinávie a občas se u nás tu a tam něco prohodí na téma mládeže z této severské země, která se neumí úplně dobře hlídat při pití alkoholu. Přesto si hodně stojím za tím, když napíšu, že jsem ještě nepoznal žádný národ, který by byl Čechům, v dobrém i ve zlém, podobnější, než jsou Dánové. Navzdory tomu, že takovým prototypem skandinávské společnosti je u nás politicky ultrakorektní Švédsko a v menší míře také do značné míry orwellovské Norsko, čímž se nedělá Skandinávii nejlepší reklama, Dánsko je hrdá země plná sarkastických, černý humor milujících politicky nekorektních lidí, kteří jsou zpravidla liberální v tom smyslu, že nechají ostatní, dělat si, co chtějí, dokud neškodí, ale zatraceně konzervativní, pokud jde o vlastní hodnoty, a to zejména v Jutsku (Kodaň je, přeci jen, jak už to u hlavních měst bývá, výrazně „progresivnější“, než zbytek země).

Dánové jsou zpravidla do morku kostí euroskeptičtí, a odjakživa byli. Dokonce i ti, co jsou pro členství v EU jsou pro členství zpravidla s výhradami. Chápou ale, jakou přidanou hodnotu členství v EU dává, pokud jde o obchod, jakož i to, že to pro ně nemá žádnou lepší alternativu – ale dokázali si, na rozdíl od Česka, vyjednat celou řadu výjimek; například na zavedení eura, implementaci tzv. „oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“, což je unijní politika, pod kterou spadá mimo jiné koordinace azylové a migrační politiky.

Česká média se tomu moc (totiž: vůbec) nevěnovala, ale Dánsko nikdy proti uprchlickým kvótám nebylo, protože se k nim nevyjadřovalo – protože je z nich vyňato výjimkou, kterou si dohodlo při podepisování Maastrichtské smlouvy, a kterou jsme mohli mít také, kdyby ji naši vyjednavači uměli vyjednat. Nastíním zároveň dánskou politiku v této oblasti: sociálně-demokratická strana, která je teď v opozici a byla ve vládě v době počátku uprchlické krize, zaplatila v té době celostránkové inzeráty v blízkovýchodních a afrických novinách, v nichž se v místních jazycích psalo o tom, jak má Dánsko přísná pravidla udělování azylu, jak na přistěhovalce nic dobrého v Dánsku nečeká a jak je lepší se Dánsku po všech stránkách vyhnout. Výsledek? Za rok 2015 přišlo do Dánska méně žadatelů o azyl, než za rok 2014, když žádná uprchlická krize nebyla. Tatáž strana vytáhla do příštích parlamentních voleb s nápadem zrušit možnost o požádání o dánský azyl z dánského území celkově. Naprostá většina ostatních stran je ještě tvrdší, než sociální demokracie. A přesto je podpora EU v Dánsku daleko vyšší, než v Česku.

EU totiž s členskými zeměmi nejprve vyjednává podmínky a po uzavření dohody se ty podmínky plní, a týká se to prakticky jakékoliv unijní legislativy. Když je dohoda uzavřená, za porušení přicházejí sankce. To, že je na Českou republiku podána žaloba od Evropské komise za nerespektování kvót, není zlovůle Bruselu, na který je potřeba si teď stěžovat – protože to je něco, k čemu nás zavázali naši politici, a mezi nimi i Miloš Zeman v době, kdy byl premiérem, a Česká republika vyjednávala podmínky vstupu. Zeman mohl tomuhle všemu zabránit ještě před naším vstupem, a u nás to nemuselo být nikdy téma, stejně jako v Dánsku. Místo toho jeho vláda nevyjednala nic, a přitom jsme měli, za doby jeho vládnutí, možnost se skutečně projevit jako hrdá, sebevědomá země, která nedává nic zadarmo a jedná i s velkou unií jako rovný s rovným; stejně, jako to dělají od 70. let Dánové.

Odpor proti „nové realitě“, která v sobě obsahuje hromadu sociálního inženýrství, pokrytectví a falešné solidarity z pozérství, je z velké části racionální, ale budete-li proti ní vystupovat iracionálně a budete-li ohrožovat něco, co nám dává velké ekonomické i politické možnosti (členství v EU), nebude vás nikdo z druhé strany barikády brát vážně, tenhle spor bude dál eskalovat a skončí to tragédií pro všechny. Proto to chce nazývat věci pravými jmény. Neplácat nesmysly o tom, jak chce EU zakázat písmeno „ř“, ale jasně říct, které společenské změny se vám nelíbí a že se vám nelíbí, že média, politici, „angažovaní herci“ či kdokoliv další prosazuje hodnoty, které považujete za špatné a že tihle lidé moralizují, místo toho, aby diskutovali. Potřebujeme solidní euroskeptiky, ne žvanily, kteří budou šířit snadno vyvratitelné nesmysly a „euromýty“ a v tuhle chvíli bychom měli mít někde lidi, kteří budou umět dánsky a budou zkoumat, jak to ti Dánové udělali, že si toho tolik vyjednali – mimo jiné třeba i to, že se až na výjimky nemůže cizincům, a to ani občanům EU, prodávat půda nebo nemovitosti (občané EU si smějí koupit nemovitost, v níž bydlí, pokud v Dánsku žijí a pracují, jinak ani to ne). Tomu by se říkalo konstruktivně kritický postoj k EU, který v Česku chybí a to říkám jako někdo, kdo je proevropsky založen (pouze nikoliv „euronaivně“, když na EU vidím něco špatného a prohnilého, jako Fredericu Mogherini, nemám problém to říct nahlas).

Příkop mezi „prozápadním, proevropským táborem“ a „skeptiky“ nemusí být tak hluboký, jako v Česku je, a je to vidět nejen na Dánsku, ale i na Polsku nebo Maďarsku; v obou zemích jsou vlády i občané v zásadě proevropští, ale dokážou si prosazovat svoje vlastní zájmy, Brusel Nebrusel. Proč to tedy nedovedeme my? Proč jsme zatím nedokázali říct „nové realitě“ „dost“ i tak, aby to lidi, kteří se bojí o naši pozici, coby člena Evropské unie a západního světa, neděsilo? Třeba by pak i mnohem lépe naslouchali a třeba by u nás, stejně jako v tom Dánsku, nástup téhle „nové reality“ nebyl zdaleka tak jednoznačný, jak ho naši progresivní liberálové rádi představují.